Porsche behind Ferrari

|15.|

Luke's pow:

,,Luku, Luku, pojď sem!" slyšel jsem maminčin hlas zezdola. Povzdychl jsem si a přetáhl si peřinu přes hlavu, abych nějak utlumil ten hluk. Moje mamka však začala o oktávu křičet hlasitěji a tím jsem tedy na mojí hlavu namáčkl drsněji polštář - až tak drsně, že mě z mé síly začala bolet hlava.

,,Kurva!" zatímco jsem si zanadával, odendal jsem ze sebe peřinu. Zapomněl jsem na sluchátka a mobil, které jsem měl na peřině, což znamená, že tyto zmiňované věci slétli na zem. ,,Kurva už s každým na světě, pana Marie!" s dupáním jsem zamířil ke dveřím, kterými jsem trhl trošku víc než by se mělo a dveře narazili do zdi. ,,Kur-" místo dokončení slova, který bych řekl potřetí za půl minuty, jsem beznadějně vzdychl. Nemá to cenu.

Sešel jsem schody dolů a vzhlédl k místu, kde seděla Elizabeth.

,,Mami? Co jsi chtěla?"

,,Ehh." urychleně ke mě vzhlédla a v jejích očích jsem spatřil obrovskou nervozitu. Jako kdyby si z té jedné vteřiny, kdy jsem se tu objevil, změnila názor. ,,Hehe, nemyslela jsem si, že vážně půjdeš dolů." nervózně se usmála a pohrávala si s prsty.

,,Mám jít zpátky nahoru?" povytáhl jsem obočí a dal ruku na dřevěné zábradlí, které vedlo nahoru.

,,No, víš.. ne, zůstaň. Rozhodně. Zůstaň už. Ale já jen..." kousla se do rtu. ,,Mám pro tebe jednu ohromnou zprávu. Důležitě ohromnou. Hrozně moc důležitou. Rovnou-"

,,Mami!" okřikl jsem ji. ,,Bolí mě hlava. Tak prosím.." řekl jsem na můj vkus dost jemně. ,,Řekni to hned a nechoď kolem horké kaše." nechci na ní být hrubý, ale sakra, hrozně moc mě bolí hlava, ve spáncích. Přiznávám, můžu si za to sám, místo toho, abych v noci spal, jen brouzdám po netu a spát chodím ve tři, čtyři hodiny ráno. Ale mohla by respektovat to, že mě vážně bolí hlava a kvůli podrážděnosti, kterou trpím každým dnem víc a víc, nemám náladu na řečičky.

Tvářila se.. divně. Velmi mě udivilo, když jsem viděl, jak se nervózně kouše do rtu a její oči vypovídají něco jako 'Kruci, že jsem si ho zavolala, nejsem si teď jistá, jak z toho vycouvat'. Ale hned jak se zhluboka nadechla, začala mluvit; ,,Přemýšlela jsem o něčem. Dost mě ta věc tížila. Dlouhou dobu. A musím říct... jsem si jistá, že jsem dospěla k dobrému názoru." zničehonic se zatvářila jistojistě, jako kdyby měla všechno pod kontrolou a ta nervozita z ní odpadla jakbysmet. ,,Budeš chodit na vysokou! Ta vysoká škola City Institut!" vypískla šťastně a její oči chytili plápolající záři.

Sevřelo se mi hrdlo. ,,Kurva." zasýpal jsem. Zaskřípal jsem zuby, abych si byl aspoň nějak jistý, že toto tělo je moje a ovládám ho. ,,Jak to jako myslíš?!" zasýpal jsem po vzduchu a pak ho nabral zhluboka a výsměšně.

,,Luku.." nadechla se a natáhla její dlaně na její kolena. ,,Jen mě poslouchej... mě jde jen o tvoje bezpečí do budoucna."

,,Tak mě nebudeš posílat do školy!" řekl jsem ledově klidným hlasem. Uvnitř jsem ale sám se sebou vedl boj, abych na ní nezačal ječet.

,,Já vím, že se nechceš vrátit do školy. Žádné dítě nemá rádo vstávání..." začala.

,,Nejsem dítě!" a už to začíná. ,,Přestaň mě už kurva brát jako dítě!"

,,Dobře, Luku, já jen..." řekla a začala se nervózně rozhlížet po obýváku.

,,Mami." začal jsem až dost klidně a chladně na to, abych se poznával. ,,To, že před pár měsíci jsem skončil střední, doslova, odešel jsem.. to tak neznamená, že půjdu na zkurvenou vysokou!" omylem mi ujeli nervy, při vzpomínkách na to, co všechno jsem musel strpět na střední.

,,Ale no tak, prosím, Luku. Hodně jsem o tom přemýšlela, časem mi došlo, že ty jsi chytrý chlapec a že na vysokou školu máš. Samozřejmě by to něco obnášelo." vím, co tím myslí. Závodění.

Aniž bych stihl začít mluvit a možná se kvůli tomu dát do hádky, mluvila dál, nyní už však šeptem; ,,Chci na tebe být opět hrdá, jako matka na své dítě." nikdy jindy za nic jiného na mě nebyla hrdá?

,,Jo, a já abych zas prožíval ten stejný stereotyp, ne?!" vyjekl jsem podrážděně. Samozřejmě, že bych se už nenechal mlátit a šikanovat - můj vzhled už vypadá totálně jinak než ten malý kluk, s brýlemi a ulízanými vlasy. Nabral jsem nějaké ty svaly a doba, co se ulejvám ze školy je pár měsíců, za chvíli bude léto. Krom toho vůbec nikomu nevadí, že jsem se už pár měsíců - přesněji od Vánoc - ve škole neukázal, jelikož ze všeho mám samé jedničky (minulost ve šprtenství) tak mě máma ze školy uvolnila. Podle mých výpočtů plus mínus půl rok seru na školu, ale nikomu to nevadí... No tak tedy, přesněji od této doby mého ulejvání jsem se kurva moc změnil, až tak, že kdybych se vrátil zpět do mé třídy, nikdo by mě nepoznával, tím jsem si plně jistý. To ale neznamená, že zapomenu na ty trauma, kterých je myslím tisíce a tisíce.

,,Jaký stejný stereotyp bys prožíval?"

Něco ve mě se zlomilo, když se na toto zeptala.

Když jsem byl malý děcko, neschopný se ochránit a i s tím se bránit, jedině schopný držet hubu a nechat si od každého dělat všelijaká svinstva, pokaždé jsem po příchodu domů mlčel, protože jsem věděl, že mlčet musím, a na maminčiny otázky typu 'Jak bylo ve škole' jsem odpovídal jedině tím, co jsme se učili a nebo jak chutnalo jídlo na obědě. Občas ani na tom blbým obědě jsem si nemohl vychutnat jídlo, jelikož to jídlo často skončilo na mém obličeji či oblečení a pokud jsem přišel domů se špagetami na triku nebo mikině, rychle jsem pádil nahoru do mého pokoje - tak, aby si mě mamka nevšimla. V pokoji jsem si změnil triko - aby mamka nic nepoznala - a pak přišel dolů za mamkou, jako kdyby bylo všechno v pořádku... V té době jsem vůbec nechtěl zatěžovat mojí mamku mými problémy. Mými problémy, které jsem se musel naučit řešit sám, ale nenaučil. Bylo to jen pár roků od doby, co se stalo to s mým otcem. Elizabeth byla v depresích, spíše v koncích, s prací se mohla zbláznit a úzkost prožívala pokaždé, kdy jsem se podíval do jejích čokoládových očí s dlouhými řasami, které měla od přírody. Do očí, které v minulosti tak šťastně zářili, ale v té době byli unavené a utrápené. Do očí, do kterých když jsem se podíval, hned mi došlo, že si tato žena musela prožít víc než jiné ženy v jejím věku. Do těch očí, do těch očí....

,,Luku, co se děje?! Luku!" probral jsem se z myšlenek a jako bez žádných emocí jsem se podíval na její ustaraný výraz. Párkrát jsem zamrkal, abych dal mámě najevo, že jsem při zemi. ,,Co se děje?" nic, jen jsem si málem zavzpomínal na zkurvenou minulost a na moje ostatní zkurvený prožitý okamžiky.

,,Nic." nikdy se nic nedělo, víš.

,,Odpovíš mi na mojí otázku, která směřovala na ten stereotyp, či co to bylo?"

Hodnou chvilku jsem mlčel. Díval se na lustr, který visel nad skleněným stolkem a ten lustr nějakým divným způsobem ladil k bílé LED televizi. ,,Říkám, že nic to nebylo." mávl jsem nad tím rukou a pousmál se. Faleš.

Vzdychla a kývla hlavou.

Když mezi námi kolovalo dost velké ticho a dost dlouhou dobu, pomalu jsem se nenápadně otočil, a chtěl se trapně vydat nahoru do mého pokoje, kde bych si následně lehl a zaspal tu dost-velkou dávku myšlenek a vzpomínek z minulosti.

Zastavil jsem se ale před schody, když Elizabeth řekla; ,,Udělej to pro mě, Luku. Prosím. Příští týden ve středu se konají přijímačky."

Naposled jsem se zhluboka nadechl a bez dalších slov se vydal po schodech nahoru, do mého tmou zahaleného pokoje, kde si to vše nechám pořádně projít hlavou.

___________________________

PŘEKVAPENÍ!

Tenhle díl jsem přidala po dvou dnech:) když už je ten svátek...:DD

Myslím, že hodně z vás tenhle díl, který byl nadávkovaný hodně důležitými věcmi, nebude zas až tak mega chápat.. ale časem to všechno lépe pochopíte:) hrozně těžký to bylo, napsat tenhle díl-.- :D ale snad se líbil:3