Dylan O'Brien ....Is it a dream?

20.

Alex:

Nevím co si o tom jeho chování myslet. 

Je nějak mimo. Třeba si to se mnou rozmyslel..... Ne. To snad ne. On takoví není. 

,,Hej. Co budeme dělat." vytrhne mě z přemýšlení jeho objekt.

Ježíši marja... vždyť se chovám stejně jako on před chvílí. Že by taky přemýšlel jako já?

,,Hmm. Nevím. Já bych nic nedělala ale musím do práce." oznámím mu s omluvným pohledem.

,,Asi nemá cenu ti to rozmlouvat což?" mrkne na mě.

,, Ne ne. Musím dělat. I když bych si ráda našla něco jiného. Zkoušky a školu mám za sebou. Musím začít žít normální život. Do teď jsem byla student ale to končí." zatvářím se vážně.

,,Hmm. A co jsi vlastně studovala?" 

,,Architekturu. Ale spíš kvůli rodičům. Mě to vždycky táhlo na kadeřnici. Avšak rodiče mi řekli že jsem chytrá takže jsem studovala. Ale jeden rok jsem hodně šetřila a pak jsem si udělala kadeřnický kurz a mám certifikát. " vyprávím mu a přitom se vyhrabávám ze svého kutlochu v posteli. Je mi trochu smutno když to vypráví. Proč jsem si za svým nestála od začátku? Vždyť teď už jsem mohla mít dávno svůj salón. S Tamarou jsme měli plán. Já budu mít kadeřnictví a to bude propojené s její cukrárnou. A naši zákazníci se budou moct nechat zkrášlit a zároveň si na něčem smlsnout.

,,Co jsi najednou tak smutná?" zeptá se mě Dylan který už taky vstal z postele.

,,Já...asi jsem udělala chybu. nejspíš jsem se nějak snažila rodičům zavděčit ale nemyslela jsem na sebe." zamračím se.

,,Ale no tak. Jsi ta nejhodnější osoba a myslela jsi to dobře. A kadeřnicí můžeš být i s titulem z vysoké." přejde blíž a obejme mě. 

Nasaji jeho omamnou vůni. Nevím proč ale hned je mi lépe. Uvolním se a obejmu ho kolem pasu. 

,, Já taky nechtěl být vždycky herec. Popravdě jsem chtěl být lékař." uchechtne se.

Nemůžu si pomoc a taky se usměji nad představou Dylana v bílém plášti. Ne to k němu vážně nejde. On je dokonalý takový jaký je. 

A hlavně. Je můj. Já jeho.

A nijak se mi to nechce měnit.

Pomalu se vymotám z jeho sevření. Pohlédnu mu do očí. Medové oči do oříškových. To jsme teda dvojka. 

,, Odvezl by jsi mě domu? Prosím?" vzhlédnu k němu. 

,,Nemusíš prosit." řekne mi s úsměvem.

Asi jsem se zamilovala. Teda asi.....spíš určitě. 

Hele lidi začíná to být až moc přeslazený.....Asi je rozhádám....Co by jste na to řekli? 

Crazy