Dylan O'Brien ....Is it a dream?

15.

,,Haló Alex! Země volá." řekne mi Zoe. 

,,Jo..jo promiň. Jenom jsem se zamyslela."odpovím jí trhaně.

,,Jo všimla jsem si......dneska jsi celá nějaká mimo." oznámí mi, svraští obočí a jde obsluhovat.

Jo. Jsem zamyšlená. Pořád přemýšlím nad včerejškem. Zatím mi nezavolal. Ale co třeba si uvědomil že za to nestojím. Došlo mu jak obyčejná jsem.

,,Ehmmm." vytrhne mě z přemýšlení něčí odkašlání. Kouknu kdo to je. A nemám slov. Páni.

U pultu stojí usměvaví Dylan. O můj bože. Nemůžu dýchat.

,,Ty....ty mi chceš přihodit infarkt?" zeptám se ho a dramaticky si dám ruce na srdce.

,,Taky tě rád vidím." řekne s úsměvem.,,Kdy končíš?"

Kouknu na hodinky a odpovím mu: ,,Řekněme že tak za pět minut. Proč se ptáš?"

,,No jdeme na oběd." oznámí mi jako by to byla samozřejmost.

,,A kdo řek že s tebou půjdu." chci ho trošku poškádlit ,, Ke všemu řekl jsi že zavoláš."

Pohlédnu na ně. Na tváři mu hraje úšklebek To jako vážně.

Mám co dělat abych se nesmála.

,,Ehmm Alex máme konec směny:" přilítne ke mě Zoe. Teprve pak si všimne s kým se tam bavím. Úplně zkamení, otevře pusu a já se divím že neslintá. 

Drcnu do ní. Ona se probere z transu a jde směrem k naší šatně.

,,Fajn. Počkej tady. Za chvíli jsem tady." řeknu směrem k Dylanovi. 

Vejdu do šatny ale tam na mě čeká Zoe. 

,,Co s ním máš?" zeptá se mě ihned jak vejdu.

Mlčím. Sama si tím nejsem jistá.

Ještě že jsem se dneska do úboru oblékala tady. Převlíknu se nevšímajíc si Zoeiných (nevím jak se to skloňuje) narážek a všetečných otázek.

,,Tak jo. Hotovo." oznámím Dylanovi když se k němu vrátím.

,,Dobře." odpoví, vezme mě za ruku a proplete si se mnou prsty.

Jdeme k jeho autu které stojí kousek od kavárny. 

,,Tak co to bude lady? Francouzská, italská, mexická nebo obyčejná americká kuchyně." zeptá se mě když startuje.

,,Hmmm...asi tu Itálii. Mám chuť na těstoviny." řeknu mu po chvíli přemýšlení.

V  tu chvíli začnou v rádiu hrát něco od Biebra. Ihned to přepnu na jinou stanici kde zrovna hrají Pradais od  Coldplay. No to je lepší.

,,Nemáš ráda Biebra?" zeptá se mě s úšklebkem Dylan.

,,Ne.." hlesnu.

,,Páni s tebou je dneska pokec." uchychtne se .

,,Jo. Promiň. Já mám totiž.....otázku." řeknu trochu nervózně. Nevím na co se ho chci přesně zeptat.

,,Ptej se." oznámí mi.

Fajn. Ty to dáš. Neboj se. Nebuď nervózní.

,,Ok. Jak to je mezi námi..??" vysoukám ze sebe když zastavujeme na parkovišti před nějakou restaurací.

,, Ale no tak. Já to včera myslel vážně. Od té chvíle co jsem do tebe vrazil v tom obchoďáku mě k tobě něco táhlo. A když jsme se pak potkávali bylo to nutkání silnější a silnější.Vždyť jsi úžasná. A já...mám tě rád." skončí svůj monolog a pohlédne mi do očí. 

Nemám slov. Zase. Zdá se mi to nebo se to stává v poslední době často.

No udělám to jinak. Místo slov poslouží činy.

Nakloním se k němu a procítěně ho políbím. Snažím se do toho dát všechno co nedokážu říct. Všechno co cítím.

,,Tak co? Jdeme se najíst?" zeptá se mi do rtů.

,,Hmm." je moje jediná odpověď. Odtáhnu se, otevřu dveře a vystoupím. V tu chvíli ke mě přijde Dylan, vezme mě za ruku a společně jdeme směrem k restauraci.

Jakmile vejdeme do nosu mě udeří úžasná vůně rajčat a bylinek.

Usedneme ke stolu vzadu v rohu.

Když k nám přijde číšnice ani se na nás nepodívá.

Objednáme si pití a ona nám podá jídelní lístky. Stále mimo a nevnímajíc okolí.

,,Tak co si dáš?" zeptá se mě po chvíli Dylan.

,, No u mě je výběr jasný. Těstoviny s rajčatovou omáčkou a parmazánem. Ty?" vytáhnu na něj obočí.

,,U mě to vypadá na těstoviny zapečené se sýrem a rajčaty." řekne mi a taky vytáhne obočí.

Koukáme si navzájem do očí a hrajeme hru kdo vydrží déle.

,,Máte vybráno?" ozve se znuděná číšnice.

,,Zapečené těstoviny se sýrem a rajčaty. Pak těstoviny s rajčatovou omáčkou a parmazánem. Děkujeme." nediktuje Dylan stále udržující oční kontakt. 

Tak fajn. Tuhle hru hodlám vyhrát.

 Avšak asi se mi to nepovede. Začal mi zvonit mobil.

Kouknu na display. Tamar.

Sakra co se děje?

,, Ano?" zvednu jí to.

,,Alex. Fajn si živá. Takže mi vysvětli kde se flákáš." ozve se ironicky má drahá spolubydlící.

,,Jsem na obědě." snažím se to říct tak aby jí došlo že další otázky nejsou vítané.

,,Aha a počítám že nejsi sama....Panebože ty jsi na obědě s ním. Oh promiň. Já jsem měla starost jestli se ti něco nestalo." vyhrkne na mě.

,,Fajn. To je hezký ale už končím." oznámím jí a típnu hovor.

,,Promiň." omluvím se Dylanovi který mě celou dobu pozoroval.

,,V pohodě." mávne nad tím.

Kouknu před sebe na stůl. Stojí tam džus který jsem si objednala. Napiji se neboť mě dost škrabe v krku.

,,Hele už nám nesou jídlo. Jsou rychlí." řekne Dylan. Kouknu tím směrem jako on. A vážně ta nepřítomná servírka si to k nám šine s dvěma talíři.

Když k ním přijde tak na nás vejrá jak kdy by nás nikdy neviděla. Teda spíš hypnotizuje Dylana. Koho jiného že.

,,Ahm aaa. ........tahy je vaše jídlo." vyleze z ní nakonec. Položí před nás talíře a odcupitá pryč.

Mám co dělat abych se nerozesmála. Kouknu na svého společníka vidím že on je na tom podobně.

,,Myslím že ta holka teď někde rozdýchává ten šok který si jí způsobil." oznámím mu s až příliš vážnou tváří. To nás ovšem dostane úplně. Smějeme se jak nějací puberťáci.