Dylan O'Brien ....Is it a dream?

5.

Kavárna se pomalu začíná vylidňovat ale vzadu v koutu stále sedí dva lidé.

Je mi jasné kdo to je.

Super.

A jako by to nestačilo Zoe si musela odskočit a je načase se jít zeptat jestli ještě něco nepotřebují. Celou dobu se mi to podařilo vždy hodit na Zoe které to ani v nejmenším nevadilo.

Fajn. Nádech a výdech. Snažila jsem se uklidnit cestou k tomu stolu.

,,Ne nic vám k tomu říkat nebudu. Skončili jsme. Oba dva jsme to tak cítili. Nic víc." slyšela jsem jak se rozčiluje Dylan.

V rozhovoru už nepokračovali neboť si všimli mě.

,,Ehm přejete si ještě něco?" zeptala jsem se neutrálně.

,,Já ne. Zaplatím." odpověděl zatrpkle O'Brien.

,,Já taky." přidal se k němu ten novinář. Typla bych ho na čtyřicet.

Dojdu k pultu, sečtu jejich útraty a vrátím se k nim s účtenkami v ruce. Jako první se otočím k tomu novináři.

,, Jsou to čtyři dolary a šedesát šest centů." řeknu mu mile. On se pousměje a podá mi pět dolarů. Začnu hledat centy na vrácení ale on mi řekne ať si to nechám. Pak se zvedne a odejde pryč. Asi mu došlo že z Dylana nic nevytáhne.

Otočím se k tomu HERCI a zase nasadí neutrální masku.

,,Je to pět dolarů přesně." řeknu a podám mu účtenku.

Dá mi pět dolarů a začne se zvedat. Chci se vzdálit ale on mě zastaví. Teda jeho hlas.

,, Mi už jsme se někde viděli ne?"

Otočím se na něj, snažím se nasadit nechápaví výraz a mlčím.Jen mu hledím do očí.

,, Jo myslím že jo jenom si vzpomenout kde...." odpoví si sám na svou otázku a po krátké odmlce pokračuje,, Už vím v tom obchoďáku. Jak si na mě křičela."

Sakra vzpomněl si. Jenom se ušklíbnu a kývnu.

A on. On se rozesměje. Jako vážně? On se směje. Mě? To si dělá srandu. Ale musí se nechat že má boží úsměv. Ještě lepší než v televizi.

Jenom zatřepu hlavou a odejdu k pultu kde stojí vyjevená Zoe.

,,O čem jste se bavili?" zeptá se mě hned jak se k ní přiblížím.

,,Ale o ničem." odpovím jí.

,,No tak Alex nekecej...." nedořekne to neboť jí přeruší objekt našeho rozhovoru.

,,Takže Alex. Konečně vím tvé jméno. Těšilo mě." Kouknu po něm. Stojí u pultu.

,,Cizí rozhovory se neposlouchají!" vyjedu na něj.

On jen pokrčí rameny a vyjde ven. Pff.

Je stejně nafoukanej jako ostatní slavní. Všichni tyhle si myslí že si mohou dovolit cokoli. Ale proč by mohli.

Vždyť jsou stejní jako ostatní normální lidé.

Já vím že je tahle kapitola téměř o ničem ale někdy je to třeba... Crazy