Dylan O'Brien ....Is it a dream?

19

Dylan:

Probral jsem se a můj první pohled padl na tu úžasnou bytost vedla mě. Když spí je tak roztomilá.

Musel jsem se usmát nad tím jak to začalo.

flashback 

Ach jo. Nesnáším obchoďáky. I když je mi divný že se na mě nikdo nevrhl. Koukám do mobilu jestli je něco na netu. Nic.

Najednou do mě někdo narazí. Kouknu a zjistím že na zemí přede mnou je nějaká holka. 

Když se zvedá tak zanadává ,, Kurva člověče dávej pozor."

Má moc hezký hlas a to i přes to že říká taková slova.

Omluvím se jí. V tu chvíli se tak nějak sekne a já jí v očích vidím poznání. Najednou začne trochu zmatkovat ale ne nijak extra. 

Vyjedu do posledního poschodí a mířím ke nějaké kavárně kde se mám sejít s Britt. 

Uvidím jí sedět v rohu. Přisednu si k ní.

,,Ahoj Dylane." je jediné co mi řekne. Cítím určité napětí a důležitost a tak kývnu.

,,Chtěla si se mnou mluvit. Děje se ně co." jdu rovnou k věci. 

,,Dyle...já myslím že to cítíme oba stejně. Už to není co to bylo. Teda ono to nebylo nikdy nic světoborného. Seznámili jsme se na natáčení a oba jsme herci. Ale teď mi to přijde takoví nic moc. Mám tě ráda ..... ale mohli by jsme být jenom přáteli?" vyhrkne na mě.

Nejprve kulím oči ale pak se vzpamatuji a musím jí dát za pravdu. V poslední době to nějak ochabovalo. Byli jsme spíš přátelé s výhodami.

,,Ehm...tak jo. Já ..... možná to tak bude lepší." řeknu jí s úsměvem. Chci aby byla šťastná a je jasné že když budeme spolu tak ani jeden nebude šťastný. Je mi jasné že kdyby s tímhle nepřišla ona tak bych s tím brzy přišel já. Jsem rád že zůstaneme kamarády.

,, Tak jo. Já už půjdu měj se." zvedne se a vyjde z kavárny.

Dojedu domů a nevím co dělat. Vsadím se že do dvou dnů budou všichni vědět že jsem volný. 

Asi bych si měl dát chvíli pauzu a pak si zase někoho najít. Nebude nic těžkého najít si nějakou holku. Najednou vidím před očima tu holku z obchoďáku. Nevím proč ale nemůžu jí nemohu vyhnat z hlavy.

,,Hej Dylane. Dyle. Haló žiješ?" uslyším její hlas. Počkat....

,,Co se děje." vylítnu do sedu.

,,Nic jenom jsi tak nějak čučel do prázdna a jako by jsi mě vůbec neslyšel..." koukne na mě trochu pochybovačně  Alex.

,,Juj promiň." zatvářil jsem se jako pejsek. 

Viděl jsem jak se přemáhá aby se nerozesmála na celé kolo. Škoda. Miluji její smích. Teda asi .... nejen její úsměv.

,,Hej...co jsi to hulil. Jsi dneska nějak mimo..." mávla mi rukou před obličejem.

,, Já nehulím." ohradím se. 

,, No tak to jsi divnej. I já jsem si kdysi dala jointa. Stejně jako každý ve třídě. Někdy to byla prdel." usměje se na mě nevině.

Já na ní čučím jak na Ufo. Alex že udělala někdy něco takového. Vždyť je to takový andílek. Neviňátko.

No asi v každém z nás je někde schovaný rebel.

,,OK. Dáš si snídani?" zeptám se jí.

,, Asi jo. I když se mi moc nechce vstávat." zavrtá se do peřin jako nějaký krtek. Tak tomuhle se musím zasmát. Je tak roztomilá. Vstanu z postele natáhnu na sebe boxerky a tričko.

Seběhnu do kuchyně. 

Vezmu tác na ten dám dvě sklenky s džuse, nějaké pečivo a na talířek vyskládám šunku a sýr. Nic moc ale jako snídaně dobrý.

Vyběhnu schody a naskytne se mi pohled na oblékající se Alex. 

Všimne si mě až ve chvíli kdy je oblečená. K mému potěšení.

,, Jsi uchyl nebo co?" vytáhne na mě obočí a svalí se na neustlanou postel.

Přejdu k ní. Tác opatrně položím do prostředka postele a sednu si.

,,Ty jo. Jídlo." vrhne se na to Alex.

Kde se to v ní bere. Jak toho někdo s tak dokonalou postavou může tolik sníst? Asi mi je zapovězeno pochopit to. 

,, No co vejráš jako výr. Nemáš hlad? Fajn beru si i tvoje pečivo." kouká na mě Alex.

Trochu se zděsím tak si vezmu své jídlo. Mám trochu strach jestli se tím Al neudusila neboť se zase směje. Ne že by mi vadilo ale ona je takoví smíšek. Vždycky si najde něco čemu se může chechtat.

Přísahá že už nikdy neceknu proti obchoďákům ani ň. Díky jednomu obchoďáku jsem jí poznal a za nic bych neměnil.