Dylan O'Brien ....Is it a dream?

6.

Crrrrrr.Crrrrr.Crrrrr.

Dneska je asi první den co jsem ráda za to že ten budík zvoní.

Dneska je totiž Den D.

Jdu na premiéru Labyrint: Zkouška ohněm. Hurá.

Dostala jsem dva lístky takže jsem jeden dala Tamaře. Ta byla nadšená snad ještě víc než já. A to je co říct.

Zacvaknu budík, převlíknu se a jdu se nasnídat. V práci jsem si to prohodila takže dneska mám jenom dopolední.

Už se nemůžu dočkat. Já ani nevím jak ten pocit popsat.

Uvnitř se celá svírám a jsem strašně nabuzená.

Je to jako.....jo když jsem jako malá vyhlížela Santu a nemohla se dočkat té chvíle kdy si s rodinou sedneme okolo stromku a budeme rozbalovat dárky.

Nevím kdy naposledy jsem se cítila tak úžasně.

Zoe si toho samozřejmě všimla ale když jsem na ní vyjela ve chvíli kdy se mě snad po desátý zeptala jestli nemám rande tak mě nechala na pokoji.

Já se snad nedočkám. Nesnáším ale zároveň miluji čekání.....Vím zní to divně.

*****************************************************************************************************

Konečně jsem doma.

Z Tamařina pokoje se ozývají rány. Radši jí jdu zkontrolovat.

Má v pokoji ještě větší bordel než tam měla naposledy když jsem tu byla.

Všude ale úplně všude se válelo oblečení.

Samotná Tamara stála u své skříně neustále z ní něco vyhazovala.

,,Ne to ne. Ne. Ne......Néééééé. V žádném případě." vykřikovala neustále.

Koukala jsem na ní jak na blázna.

,,Ježíši Tamaro co to děláš?" vyhrkla jsem na ní.

Koukla na mě ale tvářila jako bych to byla já kdo vyhazuje celou svojí skříň.

,, No co nemám co na sebe!!!!" vykřikla. A já jí nedokázala pochopit.

,,Bože vzpamatuj se. Vždyť jsme byli včera nakupovat. Ty šaty co jsi si vybrala jsou perfektní."

,,Ne já se.... já se bojím že se něco posere. Vždyť to je jako sen." odpoví mi téměř plačtivě.

,,Ne neboj. Všechno bude dobrý. Věř mi. A teď pojď najíme se a začneme s přípravami."

*******************************************************************************************

Stojím před svým zrcadlem a snažím se najít nějakou chybu. Ale nikde žádnou nevidím.

Jediné co vidím je žena v tmavě modrých šatech. Sukně jí sahá pod kolena a má jenom jedno ramínko.

Boty na nízkém podpatku barvou ladící k šatům.

Vlasi má rozpuštěné takže se jí kroutí někam až pod lopatky a jenom lehké líčení.

Nepoznávám se.

Nikdy jsem se nijak nestrojila. Nechtěla jsem. Nepotřebovala jsem to.

**********************************************************************************

Jsme tu. Dokázali jsme to.

Sledujeme jak se všichni vítají. Ve chvíli kdy vidím jak Dylan objímá Kay Scodelariovou se můj úsměv lehce zmírní ale nezmizí. Ne nenechám si jen tak zkazit náladu.

Stojíme v nějaké síni. Podle všeho tu ještě chvíli budeme stát.

Je tu nějaké podium kde se střídají všelijací kritici a novináři.

Nijak moc mě to nezajímá a potřebuji na záchod.

Rozhlédnu se. Když uvidím šipku WC vydám se tím směrem.

Už jsem téměř u dveří na dámy když do mě někdo vrazí a já skončím na zemi.

Vzhlédnu a kdo to není. Že jo. Samozřejmě že to je zase on.

,,Jak to že jsem to vždycky já. Co jsem komu udělala že já." řeknu naštvaně když se zvedám.

Chvíli si mě nechápavě prohlíží ale za chvíli se mu obličej začne vyjasňovat a pak se rozesměje jak nějakej puberťák. Debil.

,,Omlouvám se. Ale rád tě zase potkávám Alex" řekne když se uklidní.

A já nevím jak zareagovat. On si pamatuje moje jméno. Páni.

Čau lidi přidávám ještě jednu neboť mě vaše komentáře dost nabudili. DÍKY Crazy  

P.S.: tenhle díl je věnovaný  další super čtenářce stejně jako předchozí část