Bryan celou dobu chtěl zpátky domů. K rodičům, milující přítelkyni, do bezpečí a tepla. Na místo, kde se nebude muset strachovat, odkud přiletí kulka, a bojovat o holý život.
Ale když se jeho přání konečně vyplní, nic není jako dřív. Neschopnost no...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Je to tady. Dlouho očekávaná finální tečka za celým příběhem, který tady straší už od roku 2021. Připadá vám to neuvěřitelný? Jo, mně taky, nejste v tom sami. Ač to možná zní nepředstavitelně, při psaní tohohle doslovu mám problém vůbec něco napsat – a není to tím, že by mě nenapadalo, co sem napsat, ale tím, že nevím, jak to napsat, protože mám v hlavě snad miliardu myšlenek se vším, co chci říct.
Nejdřív si hodíme nějaký statistiky. Nemůžu sice uvést, kolikátýho přesně byl položen základní stavební kámen – první slovo –, ale vím, že to bylo někdy v polovině března 2021. Tím pádem jeho celkový napsání trvalo dva a půl roku. Šíleně dlouhá doba. Jeho délka činí 355 stran velikosti A5 (v nijak extra formátované verzi) a 176 velikosti A4. Doslov samozřejmě nepočítám. Celkově obsahuje 100 403 slov. Hrozný čísla, co? Já pořád nějak nemůžu zpracovat, že se mi povedlo vytvořit něco tak dlouhýho. Díky svýmu rozsahu tohle dílo obsadilo první příčku, co se týče velikosti mých příběhů. Nic delšího na kontě nemám. A nevím, jestli někdy mít budu.
Původně ani nemělo jít o nic monstrózního, byla to oddechovka, kdy se předpokládalo, že kapitoly budou mít kolem 1500 slov, žádnej velkej stres, zkrátka jen boj sám se sebou. Jo a Miranda s Bryanem měli být jenom kamarádi. Haha. V další verzi se z nich stali kamarádi s výhodama. A pak mi došlo, že když spojím dva podobně zlomený lidi, přerodí se to ve vztah. Navíc ta chemie mezi nima je cítit na míle daleko. Ale to, že spolu začali chodit, samozřejmě nemohlo znamenat, že to budou mít jednodušší. Vlastně se tím všechno zkomplikovalo. A příběh se začal zvětšovat.
Moje plánování (který opravdu proběhlo, přísahám, mám celej papír s údajema, kdy se co mělo stát, v jaký části příběhu se co zvrtne, u některých je i konkrétní kapitola) nevyšlo úplně... podle plánu, takže se toho muselo dost změnit. Třeba Bryan neměl vůbec mít práci. Miranda měla mít super vztah s rodičema. Carol měla mít Bryana o trochu radši. Bryanova máma měla mít Mirandu ráda jako svoji dceru. Bryan měl začít brát léky o dost dřív (třeba tak ve dvacátý kapitole). Vlastně to mělo být svým způsobem víc sluníčkový. Jenže PTSD není sluníčkový. Fungování ve vztahu, ve kterým fungovat prostě neumíte, protože jste oba moc rozbitý, abyste to zvládli bez problémů, taky ne. Mrtví kamarádi taky ne. A syndrom přeživšího už vůbec ne. A tak musel příběh potemnět.
Jak je vidět, změnilo se toho dost. Ale největší změnou prošel konec. Měl snad milion variant. Vybrat ten, co nejlíp seděl k tomu všemu, aby platilo Finis coronat opus, mě stálo spoustu sil. Nebudu lhát, svým způsobem mi lehce zlomil srdce, protože... chudák Bryan, chudák Miranda, chudáci všichni. Jak to bude dál, si může každej představit sám. Nechci nikomu podsouvat svoje vize, tohle je na čtenářích. ;)
Příběh patří k tomu nejdelšímu a zároveň asi nejsložitějšímu, co mi kdy vzniklo pod rukama. Tolik načtených knih, tolik přečtených článků, listování příbalovýma letákama, v jednu chvíli mi připadalo, že to nebere konce. Ale stálo to za to. Mám neskutečně rozšířený obzory, mám za sebou spoustu zajímavých knih (díky, pane Harolde Coyle, vaše knížky budou mít navždy speciální místo v mém srdci). Sice moje peněženka nemá takovou radost, protože některý věci nebyly vůbec levný, ale aspoň mi teď pěkně zdobí knihovnu. (Ano, třeba Balistika se tam vyjímá úplně nádherně.)
