Bryan celou dobu chtěl zpátky domů. K rodičům, milující přítelkyni, do bezpečí a tepla. Na místo, kde se nebude muset strachovat, odkud přiletí kulka, a bojovat o holý život.
Ale když se jeho přání konečně vyplní, nic není jako dřív. Neschopnost no...
Ups! Gambar ini tidak mengikuti Pedoman Konten kami. Untuk melanjutkan publikasi, hapuslah gambar ini atau unggah gambar lain.
Netrpělivě poklepával ukazováčkem na desku stolu. Čekání mu jindy tolik nevadilo, byl zvyklý setrvat v určité pozici na stráži klidně pár hodin, ale tentokrát se třásl nedočkavostí. Otec volal, že mu něco důležitého musí říct, ale raději to poví osobně, po telefonu mu to totiž přišlo nepatřičné. A proto už se hodinu vrtěl na pohovce, mnul si ruce a pořád dokola četl týden staré noviny. Napil by se, jenže otec míval nemístné poznámky, když z něj cítil alkohol.
Co by se tak mohlo stát, že kvůli tomu chtěl přijet? Něco s matkou? Je v nemocnici? Ne, to ne, takovou věc by mu pověděl rovnou. Možná se naskytla nějaká dobrá pracovní nabídka. Nebo umřel někdo z rodiny. Čím déle hádal, tím černější byly jeho myšlenky. Nakonec zaklel, zvedl se, došel do kuchyně a nalil si skleničku whisky. Víc nesmí, i kdyby chtěl sebevíc. Tahle jedna zastaví třas rukou a nervozitu, ale další už nepřijde. Jakmile ji měl v sobě, doběhl si ještě vyčistit zuby. Nehodlal riskovat, že otec něco pozná.
Když konečně zaslechl prudce brzdící auto, přeběhl mu mráz po zádech, ale zároveň se těšil i děsil, co tenhle šíleně parkující posel přinese za zprávy. Otevřel vchodové dveře a spatřil ho, jak se k němu blíží se zadumaným výrazem na tváři. To neznačilo nic dobrého.
„Ahoj, tak co se stalo?"
„Sednem si k tomu. A ty si vem něco ostrýho k pití."
Starší muž rychle skopl boty a už se hrnul do obýváku, kde obsadil polovinu gauče. Bryana přepadlo zlé tušení. Jestliže mu sám jeho otec řekl, aby si nalil to, co nazýval ďáblovým nápojem, muselo jít o něco hodně špatného. Možná vážně někdo umřel, pomyslel si.
Zmatenější a vyděšenější než před chvílí dal vařit vodu na čaj a vyhlédl z okna. Pěkné, teplé počasí. Jako stvořené na procházku v přírodě. Mohl by se pak pokusit otce přemluvit, aby s ním šel aspoň k místní řece.
Pískot konvice ho vrátil zpět do reality. Roztržitě zalil oba hrnky a donesl je ke stolu v obývacím pokoji. Potom se posadil a podrbal se na zátylku.
„Takže?"
Starší muž se stále neměl ke slovu. Jen si prohlížel pokoj, občas se trochu zamračil, ale jinak mlčel. Nakonec si odkašlal.
„Včera... se u nás stavila Christy. A dala nám tohle," podal mu bílou obálku. „Prej je na nás, jestli ti to ukážeme, ale já si myslím, že bys to měl vědět, i když máma s tim nesouhlasila."
Třesoucími prsty obálku otevřel. Vyndal z ní tvrdý, hrubý papír. Po okrajích zdobený třpytivými růžemi a všemožnými kudrlinkami. Zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl. Věděl, co najde uvnitř, věděl, že jediná věc, která ho překvapí, bude druhé jméno. A proto se bál oznámení rozevřít. S výdechem otevřel oči a udělal, čeho se nejvíc děsil. Bodlo jej u srdce, ale jinak se zatím držel. Žádné slzy, dokonce ani vztek. Jen bolest na hrudi, sípavý dech a neustálé otevírání a zavírání stříbřitého svatebního oznámení.
