Bryan celou dobu chtěl zpátky domů. K rodičům, milující přítelkyni, do bezpečí a tepla. Na místo, kde se nebude muset strachovat, odkud přiletí kulka, a bojovat o holý život.
Ale když se jeho přání konečně vyplní, nic není jako dřív. Neschopnost no...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Peterova přítomnost byla skoro až hmatatelná. Sice se o něm skoro nemluvilo, ale jako by i samotný nábytek vyprávěl, co s ním zažil, nebo si stěny šeptaly mezi sebou, jak je neslušné, že ho tak brzo Miranda nahradila někým jiným. Jindy byl tenhle dům pro Bryana bezpečný, ale zrovna v tento konkrétní den se všechno otáčelo proti němu a on si začal připadat provinile za to, že vůbec dýchá, zatímco jeho kamaráda dusí hlína.
Miranda postupně přestala mluvit. Ve středu řekla sotva pár vět, než odešla do práce, ve čtvrtek mu jen popřála dobré ráno a v pátek ani to ne. Uzavřela se do sebe, nosila jen tmavé oblečení, zbledla ještě víc jako jindy a neustále si kousala rty, takže ji nejednou přichytil s rudou kapkou stékající na bradu.
Netlačil na ni, nenutil ji s ním komunikovat, pouze se každý den večer zeptal, jak se cítí, na což jen zavrtěla hlavou a objala ho. Objetí byla jejich jediným fyzickým kontaktem. Ve středu jí ještě dal pusu na rozloučenou, ale když se o totéž pokusil ve čtvrtek, ucukla a sklopila zarudlé oči k zemi. Nebral si to osobně. Místo toho ji opatrně objal a popřál jí pěkný den a klidnou směnu. Jindy by se snažil vtipkovat, aby ji rozveselil, ale poznal, že tady se to nehodí.
Ale ten dům ho děsil. Když Miranda přestala mluvit, ponořil se do ohlušujícího ticha. A protože Bryan už běžně slyšel hodně dobře, tak nyní slyšel úplně všechno. Myl si v koupelně zuby a poslouchal, co si říkají sousedky venku na chodníku před vchodovými dveřmi. Jakmile Miranda udělala jediný krok v jakékoliv místnosti, zbystřil. Nesnášel se za to, protože byl pořád v pohotovosti a analyzoval, co se děje. Když spolu mluvili, dokázal obezřetnost poměrně hodit za hlavu, ale nyní ho nic nerozptylovalo, a tak při maximálním soustředění slyšel kapající kohoutek přes dvoje dveře. V tu chvíli začal přemýšlet, jestli si nepořídí špunty do uší, jenže to by naopak slyšel nepřetržité hučení, a to už raději ty zvuky. Naprosto sobecky se těšil na to, až se tahle situace přežene.
Ticho ale nebylo to jediné, co ho užíralo. Jak se muselo chodit po špičkách, Peterovo jméno se vlastně ani nesmělo zmiňovat, ale všichni a všechno pro něj truchlilo, začal tenhle splín lézt i na Bryana. Urputně se bránil, protože věděl, že musí být oporou pro Mirandu, ale když po celém dni dosedl na křeslo a hluboce vydechl, svíral ho smutek. Tak silný, že občas se kvůli němu zkrátka rozkašlal, protože brečet ani nešlo, a i kdyby šlo, tak by si to nedovolil. Jakmile se však objevila Miranda, narovnal se a pousmál se na ni.
Asi nejhorší moment zažil, když s Mirandou seděl v obývacím pokoji, četl si noviny, zatímco ona listovala nějakou detektivkou, a zničehonic se zarazila, zvedla hlavu, podívala se na hodiny a rychle koukla ke dveřím. Během pár minut činnost několikrát zopakovala.
„Co se děje?" zeptal se jakoby nenuceně, aby nepoznala, že si dělá starosti.
