Bryan celou dobu chtěl zpátky domů. K rodičům, milující přítelkyni, do bezpečí a tepla. Na místo, kde se nebude muset strachovat, odkud přiletí kulka, a bojovat o holý život.
Ale když se jeho přání konečně vyplní, nic není jako dřív. Neschopnost no...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Před regálem se sladkostmi stál už deset minut a pořád se nemohl odhodlat natáhnout se pro jednu čokoládu. A to ještě tu nejlevnější. Vždycky se váhavě naklonil vpřed, už zvedal ruku, ale hned nato ji stáhl zpět. Čokoláda nepatří mezi nejnutnější věci, bez ní zvládne žít. Měl by odejít, popadnou ty stejné věci jako vždycky, zaplatit a pelášit domů. Jenže on ji vážně chtěl.
S povzdechem se otočil se k odchodu.
„Vy na to nemáte peníze?"
Zvedl hlavu. Mluvila na něj drobná hnědovláska se dvěma copánky.
„Prosím?"
„Ptám se, jestli na to nemáte peníze. Že jste vypadal, že to fakt chcete, ale pak jste se otočil."
„N-ne, teda ano, totiž," nadechl se, aby přestal plácat páté přes deváté, „mám na to peníze."
„Tak proč si tu čokoládu prostě nekoupíte?"
Nenápadně si povzdechl. Jo, kdyby to bylo tak jednoduché, tak by to udělal. Pro ni to znamenalo si jen stoupnout na špičky, vzít si, co chce, a měla vystaráno. Pro něj koupě téhle jedné věci znamenala několikadenní přemlouvání, že nevadí, když si taky konečně něco dopřeje, následované utápěním žalu alkoholem a vyčítáním si, že neumí normálně fungovat.
„To je složité," řekl a raději odešel pryč. V hlavě se mu zrodila nenápadná myšlenka, že zvládl hovor s cizí osobou a nijak u toho nepanikařil, což je úspěch, který by se měl oslavit. Přinutil se tedy vzít jedno balení pendreků, nic víc.
Po pár minutách konečně vyšel z obchodu a nadechl se čerstvého vzduchu. Sice se mu hned poté spustila rýma, ale na tom nezáleželo. Nenacházel se v uzavřeném prostoru s hordou lidí, a to bylo hlavní. Rozhlédl se po ulici, aby zjistil, kolika osobám se bude muset vyhnout, a s potěšením zjistil, že i přes hezké počasí jich není venku tolik. Tenhle den se vyvíjel čím dál lépe, když vynechal to fiasko s čokoládou.
„Dobrý den," ozvalo se kousek od něj poměrně tiše.
Otočil se přesně včas, aby spatřil bledý obličej Mirandy Delové, než ho sklopila k zemi a pokusila se projít kolem něj.
„Dobrý den. Jak vám je?"
Zarazila se a nervózně si ho prohlédla. Evidentně jí bylo nepříjemné, že se na takovou věc ptá venku, mezi lidmi, kteří je mohou poslouchat. Uvědomil si, že možná měl být raději zticha.
„Lépe než včera, ale hůř než předevčírem. Vy to nesete dobře?"
„Pár skleniček whisky a výčitky, nic, na co bych nebyl zvyklý," zamumlal a prohlédl si ji. „Mrzí mě, že jsem vám tohle způsobil."
„Nevyčítejte si to. Kdo chtěl znát pravdu? Já. Můžu si za to sama..."
