Bryan celou dobu chtěl zpátky domů. K rodičům, milující přítelkyni, do bezpečí a tepla. Na místo, kde se nebude muset strachovat, odkud přiletí kulka, a bojovat o holý život.
Ale když se jeho přání konečně vyplní, nic není jako dřív. Neschopnost no...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Byly dny, kdy dokázal fungovat naprosto normálně - vstal, dostal do sebe s Mirandinou pomocí něco malého k jídlu, vypil si čaj, vyrazil do práce, kam zvládl dorazit autobusem, následně zase jel zpátky domů a v nejlepším případě si užil i večerní sex. Nic se nepokazilo, všechno šlapalo jako na drátkách.
A pak tady byly dny jako ten dnešní. Dny, kdy si tiše přál, aby umřel. Stačila by kulka ve správném úhlu, aby byla rána fatální a ani ji nezaregistroval. Dny, kdy ho v půl čtvrté budila vyděšená Miranda, protože prý křičel ze spaní. Dny, kdy už nedokázal znovu usnout. Dny, kdy se celý třásl a ruce se mu klepaly tak moc, že na linku vylil spoustu whisky, když se pokoušel dostat ji do skleničky. Dny, kdy ho k smrti vyděsil a na chvíli paralyzoval jakýkoliv hlasitější zvuk - zacinkání klíčů, telefon, zvonek, bouchnutí dveří. Dny, kdy odlesk v okně znamenal panickou hrůzu, že na něj někdo míří a postřelí ho do nohy.
A zrovna v ten dnešní den mu k tomu všemu Miranda oznámila, že musí odjet za nemocnou matkou a vrátí se až následující den pozdě večer. Několikrát se ho zeptala, jestli nechce jet taky, ale odmítl. V takovém stavu by byl akorát přítěží, protože by potřeboval opečovávat jako malé dítě.
Jedinou výhodu představoval fakt, že byla sobota. Tudíž nemusel v podstatě nikam. Stačilo jen dojít do obchodu pro fazole s chlebem, které Miranda včera nestihla koupit. Nic víc, jen rychlý nákup, který by měl být hotový během pěti minut. Jenže jemu může trvat klidně hodinu. V tomhle stavu se mu vůbec nechtělo nikam chodit.
Bál se, jak by to dopadlo. Jenže takhle by do sebe nedokázal dostat vůbec žádné jídlo, čímž by mu začalo být ještě hůř a naprosto by se zacyklil. Navíc Mirandě slíbil, že minimálně jedno jídlo si dneska dá. Ale jednodušší bylo to slíbit než dodržet.
V přípravě na odchod vykouřil už tři cigarety. Pořád to nestačilo. Sebrat veškeré zbytky sil a zvednout se z křesla, s vědomím, že jde ven, mezi lidi, kde s nimi bude muset komunikovat, tam, kde jezdí auta a ozývají se hlasité zvuky, se zdálo jako nesplnitelný úkol. Viděl věci jen černě a nedokázal si přestavit, že se nic nestane. Takhle to nefungovalo, zvlášť ne v tyhle špatné dny.
Nakonec se postavil, ale jen proto, aby si došel do kuchyně nalít sklenku whisky. Druhá za den, a to ještě nebylo ani poledne. Zavrtěl nad sebou samým hlavou a kopl ji do sebe celou najednou. Pálila ho v krku. Vlastně na ni vůbec neměl chuť.
Opřel se o linku a pohledem přeletěl všechno jídlo, co zde Miranda měla. Sušenky, bagetu, burákové máslo. Nějaké těstoviny. Otevřel lednici. Šunka, sýr, mléko, džus. Žádná velká sláva.
Raději lednici zavřel. Ještě pár minut jen postával v kuchyni, rozhlížel se a přemlouval se, ať konečně popadne klíče, peněženku a vyrazí na nákup. Stačilo jen maličko. Odlepit se od linky. Klíče měl v kapse od mikiny, co visela v chodbě, a peněženka se válela na stole. Jen trocha vůle, aby se prsty odrazil. Zhluboka se nadechl a udělal to.
