Bryan celou dobu chtěl zpátky domů. K rodičům, milující přítelkyni, do bezpečí a tepla. Na místo, kde se nebude muset strachovat, odkud přiletí kulka, a bojovat o holý život.
Ale když se jeho přání konečně vyplní, nic není jako dřív. Neschopnost no...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Nesnášel ježdění autobusem. Měl pocit, že se na něj každý dívá, sleduje jeho reakce na okolí a čeká, kdy se na sedačce schoulí do sebe a pokusí se uklidnit. Navíc okolo něj bylo tolik lidí. A ještě hůř - tolik hluku. Při každém hlasitém zvuku sebou trhl.
Stařík sedící na vedlejším místě se na něj usmíval a nabídl mu žvýkačku. Bryana to gesto tak překvapilo, že ze sebe sotva dostal tiché „děkuji" a jednu si vzal. Sice by mnohem raději svíral mezi rty cigaretu, protože se mu začalo hůř dýchat, ale taková nabídka se nedala odmítnout.
Po celý zbytek cesty raději jen koukal z okna. Nějak moc ho to neuklidňovalo, ale rozhodně víc než dívání se na lidi namačkané na sobě v malém autobusu. Byl rád, že si vybral místo hned u okna, protože se ho takhle nedotýkal nikdo krom dědy sedícího vedle něj.
Za dvacet minut byl na místě. Zhluboka se nadechl, sevřel ruce v pěst a s přivřenýma očima se prorval masou lidí až ven. Konečně byl venku. Otřásl se, musel si na chvíli sednout na nejbližší lavičku. Neměl tohle město moc v lásce, bylo na jeho poměry příliš velké, příliš hlučné, příliš lidnaté. Kam se podíval, tam proudily zástupy mířící do práce nebo do školy. Chtěl se okamžitě vrátit do svého městečka, do bezpečí svého domu. Jenže nemohl, potřeboval vyřídit věc, kvůli níž sem přijel. Vlastě se mu do toho vůbec nechtělo, protože se bál, že zase narazí na něco, co ho neskutečně rozhodí, a on pak nebude schopen dojet domů a bude muset volat někomu z rodičů, aby pro něj přijel a dovezl ho domů. A to nechtěl.
Stačilo mu to minule, kdy musel dvě hodiny čekat v místním parku, pozorovat holuby a snášet nepříjemné řeči okolo procházejících puberťáků, než přijela matka, která ho okamžitě zasypala snad stovkou dotazů a celou konverzaci zakončila tím, že kdyby potřeboval, může se k nim kdykoli vrátit. Bryan si té nabídky vážil, ale nechtěl jim být na obtíž. Navíc si nedokázal představit, že by měl každý den vídat lidi, trávit s nimi čas a povídat si s nimi o naprostých blbostech. Věděl, jak moc se ho rodiče chtějí ptát na válku, ale bojí se, že by to vyvolalo nějaký negativní stav, záchvat nebo něco podobného. Viděl jim to na očích pokaždé, když s nimi mluvil. A vytáčelo ho to. Proto nemohl přijmout matčin návrh, nehodlal se každý den setkávat s tím pohledem, se soucitem a strachem, že něco řeknou špatně.
S povzdechem se zvedl, odplivl žvýkačku do trávy a vydal se po popraskaném chodníku k jedné úzké uličce. Nesnášel ji, ale projít přes ni bylo jednodušší a rychlejší než obcházet celý blok okolo. Přitáhl si bundu blíž k tělu, ohlédl se, jestli ho někdo nesleduje, a vykročil. Stačilo mu jen čtyři sta dvacet pět kroků a byl na jejím konci, ale i tak se po cestě asi desetkrát otočil. Jakmile z ní vyšel, ocitl se tváří v tvář malému dvoupatrovému domku s obrovskou zahradou. Vytáhl telefon a podíval se na čas. Měl deset minut zpoždění.
Našel její číslo a vytočil ho. Vždycky ho ujišťovala, že nevadí, že místo zvonění volá, ale on jí to moc nevěřil. I tak v tom ale pokračoval, protože zvonky vydávaly tak hlasitý zvuk, že mu z toho praskaly ušní bubínky. Po dvou zazvoněních to zvedla, řekla, aby šel dovnitř, že je odemčeno, a hovor položila.
