Bryan celou dobu chtěl zpátky domů. K rodičům, milující přítelkyni, do bezpečí a tepla. Na místo, kde se nebude muset strachovat, odkud přiletí kulka, a bojovat o holý život.
Ale když se jeho přání konečně vyplní, nic není jako dřív. Neschopnost no...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Seděl na místě spolujezdce a přemýšlel, co všechno se může během tohohle zdánlivě obyčejného dne pokazit. Vlastně by ani nemuseli vůbec dojet do cíle. Třeba se zaseknou uprostřed jedné z těch nekonečně dlouhých silnic. Nebo by mohli nabourat.
Mimoděk zaťal prsty do sedadla a prohlédl si silnici. Nikde nikdo. Jako by se všichni rozhodli zůstat doma, zatímco oni dva se museli kodrcat k jeho rodičům, aby tam protrpěli většinu soboty a možná i neděle.
„Tváříš se, jako bysme jeli na pohřeb."
„Na ten v podstatě jedeme. Pohřeb jakýkoliv šance na klidnej víkend," zamručel.
„Ále, věřím, že to dopadne dobře. Tvoje máma zněla docela příjemně, když pomineme ten výslech."
„Počkej, až tam dorazíme. Ještě budeš prosit, abych tě odtáhl pryč."
„Nemyslím si."
„Chceš se vsadit?"
Zasmála se. „Dobře, tak se vsadíme. Když budeš mít pravdu, udělám jednu věc, co budeš chtít, a když vyhraju já, tak se mnou pojedeš na nákup."
„Nákup čeho?"
„Jídla přece."
„Uh, sama víš, že tohle nedám."
„Fajn, tak se mnou alespoň zajedeš do zámečnictví. Musím ti konečně nechat udělat ty klíče."
„To beru," odsouhlasil.
Znovu vyhlédl z okénka. Už zbývalo jen pár minut, než měli dorazit do cíle. Nejradši by celý víkend přeskočil a dělal, že se nikdy nestal. Tolik se k rodičům netěšil. Návštěvy u nich většinou dopadaly katastrofálně, a to tam ani nebyl nikdo další. Vždycky se něco pokazilo a snad vždycky se tam sesypal. Jestli ho to potká i tentokrát, umře hanbou.
Krajina se mu míhala před očima. Spousta barev, jak všude pučely květy. Při tom pohledu se otřásl. Nebude moct ani odejít na zahradu, jestli se něco stane, protože by se jinak udusil. Možná by vážně stálo za to konečně zajít k doktorovi, aby mu na tu alergii něco předepsal...
„Pořád rovně a na druhý křižovatce zatoč doleva."
„Díky," odpověděla Miranda a rychle mu stiskla koleno, načež se vrátila zpět k řízení. „Dopadne to dobře."
Ušklíbl se. „Neměl bych spíš já uklidňovat tebe, protože poprvý uvidíš moje rodiče?"
„Není třeba, já jsem klidná. Docela se na ně těším."
„Tak to ti asi závidím."
„Ale no tak, jsou to přece tvoji rodiče."
„Uvidíme, co řekneš, až je poznáš," ukončil jejich debatu a tiše si povzdechl. „Teď doprava."
