Bryan celou dobu chtěl zpátky domů. K rodičům, milující přítelkyni, do bezpečí a tepla. Na místo, kde se nebude muset strachovat, odkud přiletí kulka, a bojovat o holý život.
Ale když se jeho přání konečně vyplní, nic není jako dřív. Neschopnost no...
Deze afbeelding leeft onze inhoudsrichtlijnen niet na. Verwijder de afbeelding of upload een andere om verder te gaan met publiceren.
Měl pocit, že psycholožce s ním pomalu dochází trpělivost. Všiml si změny v držení těla, napětí, když odpovídala, a úzké linky místo rtů, když odpovídal on. Při nádeších se narovnala a pevněji sevřela propisku. Čekal, kdy protočí oči a řekne mu, ať jde radši domů a neokrádá ji o čas.
„Připadáte si někdy sám?"
Tentokrát se předklonila a zase ho rozptýlila svým hlubokým výstřihem. Napadlo ho, že by možná měla zvolit něco decentnějšího, protože takhle akorát někomu ze svých starších pacientů způsobí infarkt.
„Docela často. Hlavně v noci, to to bývá nejhorší."
„Trávíte dost času s lidmi? Vždycky jste mi připadal velmi nespolečenský."
Víc, než byste čekala, pomyslel si a pousmál se. „Ano, trávím. Ale pořád si připadám sám."
„Cítíte přitom ještě něco? Nebo jen samotu?"
Pohodlněji se opřel, na malou chvilku i zaklonil hlavu. „Mám často pocit, že jsem zklamal úplně všechny. Ležím v posteli a přemýšlím nad tím, kolik věcí jsem zkazil, kolika lidem ublížil, kolik životů zničil. A pak se to sune jak tekutej písek. Smutek nad tím, co jsem udělal, strach z toho, že to udělám znovu, a pocit naprostý samoty a uvědomění, že mě nikdo nikdy nepochopí, kterej nade mnou stojí, i když je někdo vedle mě."
„Mluvíte o svých pocitech s někým kromě mě? Pomohlo by vám je ze sebe dostat. Třeba sportem, kdybyste nechtěl mluvit."
„Na sport jsou potřeba peníze, a těch nemám nazbyt. Ale mluvím, občas."
„Třeba běhání nestojí peníze. Ale dobře. A je vám potom lépe, když o nich někomu řeknete? Alespoň o trochu."
Než odpověděl, musel se zamyslet. Pokud z něj něco před Mirandou vypadlo, většinou se mu sice na chvíli ulevilo, ale pak ho zaplavila vlna lítosti, protože jí tím skoro vždycky ublížil. Takže ne, ve finále mu rozhodně nebylo líp.
„V ten moment jo, ale potom už ne."
„Proč ne?"
„Protože lidem většinou nedělá dobře, když jim vyprávíte, jak jste nechali umřít jejich blízký."
Její maska profesionála na pár sekund opadla. Překvapeně otevřela pusu a uhnula pohledem. Potom se ale vzpamatovala, odkašlala si a něco si napsala do sešitu. Možná to, že je oprsklý idiot.
„Co kdybyste si zkusil své pocity a myšlenky ohledně války sepisovat na papír? Dostanete je ze sebe, ale nikomu tím neublížíte. Příště mi řeknete, jak to dopadlo."
Nejraději by se s ní začal hádat, že tohle nepomůže, protože jemu nikdy nepomáhalo svoje problémy napsat. Potřeboval je ze sebe dostat jinak, říct, vykřičet, vymlátit, ale rozhodně ne jen naškrábat na papír. Kdyby tohle fungovalo, udělal to už dávno. Ale nechtěl, aby opravdu ty oči protočila a vyhnala ho, že se s ním nedá pracovat. Ačkoliv mu tahle sezení už nepomáhala tolik jako dřív, protože měl pocit, že se točí v bludném kruhu, potřeboval aspoň jednou za čas za někým jít a bez skrupulí mu odvyprávět, co ho ničí.
