Bryan celou dobu chtěl zpátky domů. K rodičům, milující přítelkyni, do bezpečí a tepla. Na místo, kde se nebude muset strachovat, odkud přiletí kulka, a bojovat o holý život.
Ale když se jeho přání konečně vyplní, nic není jako dřív. Neschopnost no...
Oops! Bu görüntü içerik kurallarımıza uymuyor. Yayımlamaya devam etmek için görüntüyü kaldırmayı ya da başka bir görüntü yüklemeyi deneyin.
Bryanovým největším nepřítelem překvapivě nebyly jeho vlastní výčitky. Ačkoliv se každé ráno v koupelně u zrcadla ptal sám sebe, jestli nechce opravdu všechno vzít zpět, nezaobíral se tím po celý zbytek dne. A pokud ano, veškeré pochybnosti se rozplynuly hned následující večer. Původní úmluva o dvou dnech týdně nevydržela. Trávili spolu každou druhou noc.
Horší to ale bylo se sousedy. Bryan znovu děkoval všem vyšším silám, že alespoň ten jeho je tichý a žije s ním ve vzájemné nevraživosti, protože se před ním nemusel schovávat a kontrolovat, jestli náhodou nevidí, kdy odchází z domu. Mirandini byli z jiného soudku - ačkoliv s nimi neměla úplně ukázkový vztah, protože se bála, že se s ní každý baví jen ze soucitu, zajímali se o ni. Jen ne tím nejlepším způsobem. Kontrolovali, kdy k ní kdo chodí, a samozřejmě vše probírali ve svém uzavřeném kruhu, který se tvářil skoro jako sekta.
Bryan je nesnášel. S nikým z nich se neviděl tváří v tvář, vždy jen přes okno, když jedna ze sousedek jakoby náhodou odhrnula záclonu nebo myla okno zrovna ve chvíli, kdy zvonil na Mirandu. Ale došlo mu, že ty častější pohledy na ulicích a šeptání starších žen na lavičkách v parku, když projde okolo, nejsou jen nešťastná náhoda.
Netušil, jestli si má začít dávat pozor, nebo je neřešit. Na jednu stranu mu bylo jedno, co si myslí nějací lidi, které vlastně ani nezná, ale na druhou se mu vůbec nelíbily jejich reakce, když ho viděli, protože paranoia se v takových chvílích náležitě činila a opakovala, že si určitě šeptají proto, že ho někdy viděli se zhroutit. A s takovým strachem a smíšenými pocity podnikal už týden v kuse večerní návštěvy k paní Delové. Po každé druhé směně v obchodě ho jen prozvonila a on potom jako poslušný pes přiběhl k ní domů a strávil s ní noc, dokud zase ráno, nebo spíše dopoledne, nemusel odejít.
Christyina svatba se kvapem blížila. Do dvanáctého května už zbývalo jen pár dní. Věděl, že jít tam by se rovnalo v podstatě sebevraždě, ale i tak trochu litoval, že ji neuvidí ve svatebních šatech. Ať se snažil sám sobě namluvit cokoliv, ty city k ní neumřely, a tak se nedokázal ubránit občasným myšlenkám na ni. Dokonce se jednou přistihl, jak si ji představuje v posteli místo Mirandy. Styděl se, ale ne tolik, aby to přiznal nahlas. Christy pro něj pořád nebyla úplně minulost. Dostával se přes ni postupně a ne moc úspěšně.
Ale i tak nemohl říct, že by si neužíval noční radovánky, Mirandinu ranní přítomnost, kafe, které mu vždycky ráno udělala - a naštěstí už nikdy neosladila -, nebo její snahy dostat do něj normální jídlo. Když to zkoušela naposledy, musela ho uplatit plechovkou piva, aby snědl jednu porci míchaných vajíček, a i tak do sebe nasoukal jen polovinu, víc mu psychika nedovolila. Nesnášel se za to, protože pokaždé, když se takhle zasekl, viděl tu nekonečnou starost v jejích očích. Připadal si před ní jako malé dítě, které musí do všeho nutit.
Snad poprvé byl celý nesvůj, když zvonil. Všiml si, jak se záclony u okna v domě vpravo od něj pohnuly. Protočil oči a modlil se, aby Miranda dorazila co nejdřív. Naštěstí během minuty otevřela dveře.
