Bryan celou dobu chtěl zpátky domů. K rodičům, milující přítelkyni, do bezpečí a tepla. Na místo, kde se nebude muset strachovat, odkud přiletí kulka, a bojovat o holý život.
Ale když se jeho přání konečně vyplní, nic není jako dřív. Neschopnost no...
Hoppla! Dieses Bild entspricht nicht unseren inhaltlichen Richtlinien. Um mit dem Veröffentlichen fortfahren zu können, entferne es bitte oder lade ein anderes Bild hoch.
„Možná budu mít práci."
Ta slova mu zhořkla v ústech a měl co dělat, aby se nezašklebil. Něco mu na nich nesedělo, už od chvíle, kdy si je začal přehrávat v hlavě. Byla moc... optimistická. A plná naděje. Moc hezká na to, aby to byla pravdou. Ale přesto byl rád, že je ze sebe ke konci sezení vůbec dostal. Celou dobu se bavili o jeho pocitech a na praktické záležitosti skoro nedošlo. Ale zvládl to.
„Tak to je skvělé! Kde budete pracovat?"
„V truhlárně. A jen možná tam budu pracovat."
„Jsem moc ráda, že jste se takhle posunul. Děláte velké pokroky."
„Nepřijde mi," hlesl a sklonil pohled ke svým dlaním. Začal si hrát s náplastí, která chránila celý levý palec. Napadlo jo, jestli na umyvadle nezbyla po jeho ranním holení ještě nějaká krev, již nestihl ve spěchu omýt.
„Ale ano, vždyť práce je obrovský krok kupředu! I kdyby nevyšla, bude to pro vás skvělá zkušenost, ze které se dá v budoucnu těžit."
„Díky, že si to myslíte," zamumlal a vyhlédl z okna. Doufal, že už bude moct jít. Nerad by se zase vrátil k rozebírání emocí.
„Proč to podle vás není pokrok?"
„Protože ji ještě nemám. Kdyby jo, tak fajn, ale takhle tam ta naděje sice je, ale ne stoprocentní."
„Ale pořád jste k ní alespoň o krok blíž. Odměnil jste se za to nějak?"
„Počítá se sex?"
„Ale jistě," odpověděla trochu rozpačitě. Když se podívala na hodinky, došlo mu, že jeho vyhrazená hodina už skončila.
„Budete moct přijít zase za týden?"
„To bohužel asi ne. Pokud to vyjde, budu tou dobou v práci."
„V tom případě vám mohu nabídnout jen čtvrteční odpoledne ve čtyři, za čtrnáct dní."
„To by šlo."
Potřásli si rukama, ona ho doprovodila do chodby a potom už zase stál před jejím domem, zavazoval si tkaničky a rozhlížel se kolem. Vůbec se mu nechtělo odcházet. Miranda ho tentokrát mohla dovézt jen sem, pak musela do práce, a proto ho nyní čekala jízda autobusem. Děsil se jí už od rána.
Představa, jak se mačká ve veřejné dopravě se spoustou dalších lidí, kteří na něj neustále civí, se mu vůbec nelíbila. Ale hlavní bylo zůstat v klidu. Nerozhodit se ještě před ní a přežít úplně vše, co si na něj tenhle den nachystal. Až pak půjde domů, zakouří si, trochu se projde a doma sní poslední pendrek, který zůstal na dně prvního šuplíku. Pak zavolá Mirandě, ta večer přijde a budou dělat, že se dnešek nestal.
Posílen myšlenkami na pozitivní věci se vydal na zastávku. Po zádech mu tekl čůrek potu a začínal se potit i na čele. Jen netušil, jestli je to vedrem, nebo nervozitou. Úzkou uličku proběhl, tak rychle, až se na něj pár lidí na hlavní ulici podiveně podívalo, když tam vletěl, jako by mu za patami hořelo.
