Fazole, chleba a whisky

Popel

Probral ho hrom. Otevřel oči a pár sekund počkal, jestli se neozve další. Místnost prozářil blesk a vzápětí se ozvala hlasitá rána. Prudce se posadil. Nebyl u sebe doma.

Začal panikařit. Nenacházel se ve svém domě, venku zuřila bouřka a jeho vyděšenému mozku pořád nedocházelo, co se stalo. Potom se podíval vedle sebe a všechno zapadlo na své místo. Dech se mu zklidnil, srdce nebušilo jako splašené, přestal se potit.

Miranda ležela vedle něj a spokojeně spala. Vlasy měla rozházené po polštáři, peřinu si přitáhla až k bradě. Vidět ji bez brýlí byl nezvyk. Připadalo mu, že jí něco chybí. Raději si ji přestal prohlížet. Věděl, že teď už neusne. Leda by si zakouřil a vypil něco tvrdého, jenže žádné takové pití tu neměla a kouřit bez jejího svolení se mu zdálo jako vrchol drzosti.

Spustil nohy na podlahu, rozhlédl se po temném pokoji a snažil se najít alespoň boxerky. Měl nejasné tušení, že ležely někde u dveří, ale vzhledem k tomu, že byly černé, se mohly nacházet úplně kdekoliv. Pomalu se postavil. Déšť narážející do okenních tabulek ho rozptyloval, protože mohlo přijít další zahřmění, a Bryan si nebyl jistý, kolik jich zvládne, než se psychicky zhroutí. Když se šouravým krokem přesouval ke dveřím, přičemž se snažil chodidly nahmatat svoje spodní prádlo, napadlo ho, jestli by jeho problém nevyřešily nějaké léky. Psycholožka mu je mohla těžko předepsat, ale kdyby zašel za někým kvalifikovanějším, třeba by se dočkal.

Vítězně se usmál, když konečně objevil boxerky jen kousek od prádelníku naproti posteli. Jakmile nebyl úplně nahý, tiše vyklouznul z ložnice. Temná chodba ho děsila, ale mnohem víc zpanikařil ve chvíli, kdy ji osvítil blesk. Přitiskl se ke zdi a promnul si ruce. Napočítal do pěti. Ozval se hrom. To znamenalo, že je blízko. Roztřásly se mu prsty, ale zhluboka se nadechl, poslepu nahmatal vypínač a rozsvítil. Takhle se mu mnohem lépe bojovalo s vlastními démony. Ve tmě měli jasnou převahu, ale takto si mohl aspoň nalhávat, že má šanci je porazit.

Vydal se do obýváku. Připadal si poměrně nepatřičně, že se tak producíruje po Mirandině domě, ale nechtěl ji zbytečně budit. Na stole stála nedopitá lahev vína, již tam nechali. Přemýšlel, jestli víno mohlo za to, že spolu skončili v posteli. Potom mu došlo, že ani jeden nebyl opilý a ona dokonce ani nedopila tu svou jedinou skleničku – ne, tohle nebyla práce alkoholu. Při vzpomínce na to, co se událo teprve před pár hodinami, se musel usmát. Raději se však místo fantazírování natáhl pro lahev a napil se z ní.

Blesky za oknem ho vyváděly z míry, stejně tak pravidelné pleskání kapek. V momentě, kdy se ozvalo hřmění, stiskl víno tak pevně, až se bál, že se mu roztříští v rukou. Nelíbilo se mu, že není u sebe doma. V cizím prostředí se nedokázal uklidnit tak rychle, jak potřeboval. A opravdu nestál o to, aby ho tu Miranda našla v tom nejhorším stavu. Nesměl zpanikařit.

Posadil se do křesla, které stálo stranou u stěny, přitáhl si kolena k tělu a zaklonil hlavu. Dopil víno, lahev položil na zem a zavřel oči. Ocenil by ticho. Naprosté hrobové ticho. Mohl by poslouchat jen vlastní dech, soustředit se na počítání v duchu, a ne si křečovitě zatínat nehty do stehen, cítit, jak mu vysychá v krku, a naprosto zbytečně se bát. Věděl, že bouřka venku mu nic neprovede, uvědomoval si, že je v bezpečí. Ale jeho mozek s takovými okolnostmi nakládal po svém. Připomínal mu bezesné noci plné dopadů bomb na sousední města, střelby ze samopalů a vybuchujících granátů. Ačkoliv seděl na křesle v Mirandině domě, jeho mysl se nacházela v polorozpadlém stavení, v zimě, kde společně s Jollym hlídali dvě děti, než na dům spadla bomba. Naskočila mu husí kůže. Přísahal by, že viděl, jak mu na předloktí přistávají vločky. Nebo to byl popel?