Bryan celou dobu chtěl zpátky domů. K rodičům, milující přítelkyni, do bezpečí a tepla. Na místo, kde se nebude muset strachovat, odkud přiletí kulka, a bojovat o holý život.
Ale když se jeho přání konečně vyplní, nic není jako dřív. Neschopnost no...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Bryan by nikdy neřekl, že se jeho pohovor bude odehrávat v obyčejném bistru. Vlastně nešlo tak úplně o pohovor, protože si ho chtěl Mirandin strýc jen prohlédnout a ujistit se, že si k sobě nebere naprostého maniaka, ale pointa zůstávala stejná. Očekával návštěvu u něj v dílně nebo doma, ne setkání u stolu ulepeného od limonády a s pizzou na špatně umytém talíři.
Nejvíc ho na tom děsil fakt, že postačí jediná věta, a může o tu práci přijít. Stačí, když mu podstrčí nějaké jídlo nebo ho na něco pozve. Navíc tam bude všechno hrozně cítit. Na taková místa už nechodil. Neměl energii ani důvod k tomu navštěvovat restaurace, hospody, bary nebo právě bistra, protože věděl, že mu z nich bude akorát zle. Pít mohl doma a z jídla se mu zvedal žaludek.
Postával před vchodem dobrých deset minut. Snažil se se psychicky připravit na to, co ho čeká uvnitř. Lidi, jídlo, několik divných pohledů a rozhovor s člověkem, kterého nikdy předtím neviděl a který mohl jediným slovem rozhodnout o jeho budoucnosti.
„Bojíš se jít dovnitř?"
Otočil se na ni a poraženě přikývl. „Je tam hluk a spousta jídla, to nezvládnu. Jestli se nesesypu, tak se minimálně pozvracím."
„Říkala jsem mu, že jeho dílna by byla lepší, ale trval na setkání na neutrální půdě. Mrzí mě to."
„V pohodě, ty za to nemůžeš," zamumlal a lehce jí stiskl ruku.
„Ráda bych ti řekla, že dneska mám volno, takže kdybys chtěl, můžeme hned po téhle maškarádě jet ke mně."
„Mir, nevím, jestli se úplně cítím na -"
Položila mu prst na rty a pousmála se. „Neříkám, že spolu musíme hned spát. Jen chci, aby sis na to vzpomněl, kdyby se ti náhodou udělalo zle."
„Děkuju."
„Za málo," stoupla si na špičky a vtiskla mu rychlou pusu na tvář. „A teď už pojďme, ať se nezlobí, že máš zpoždění."
Chytila ho pevně za ruku, ještě jednou se povzbudivě usmála a potom otevřela dveře. Množství pachů, které Bryana udeřilo do nosu, bylo neskutečné. Vydýchaný vzduch, olej, sůl, sladké limonády, lívance, pivo, pizza, spálené jídlo. Z toho posledního se mu zvedl žaludek. Několikrát se zhluboka nadechl, na sekundu zavřel oči a rozhodl se, že bude raději dýchat pusou, jinak do pár minut skončí na toaletách. Držel se Mirandy jako záchranného kruhu. Musel jí drtit ruku, ale statečně držela a nepostěžovala si. Nevěděl, co by bez ní dělal.
Dotáhla ho až ke stolu v rohu. Bryan si jejího strýce představoval jako dvoumetrového chlapa, který by mohl štípat dříví pohledem, v kostkované košili a s bujnou kšticí prošedivělých vlasů. A děsilo ho, že až na tu košili se trefil. Mirandin strýc vypadal jako wrestlingový zápasník, co má sice svá nejlepší léta za sebou, ale ani tak mu nedělá problém někoho přerazit vejpůl. Když si všiml, že přišli, usmál se a vstal.
