Bryan celou dobu chtěl zpátky domů. K rodičům, milující přítelkyni, do bezpečí a tepla. Na místo, kde se nebude muset strachovat, odkud přiletí kulka, a bojovat o holý život.
Ale když se jeho přání konečně vyplní, nic není jako dřív. Neschopnost no...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jaro se blížilo mílovými kroky. Zahrady rozkvétaly, všude bylo plno zeleně, barev a hmyzu. Neustále cvrlikali ptáci a téměř všichni obyvatelé malého městečka pookřáli a pustili světlo i do svých srdcí. Všichni až na Bryana. Ten se choulil ve stínu vzrostlého stromu, neustále kýchal a otíral si zarudlý nos. Nesnášel jaro.
„Měl byste s tím zajít k doktorovi," poznamenala Miranda, když otevřela vchodové dveře.
„Rýma ještě nikoho nezabila, ne?"
„To máte pravdu, ale asi by vám bylo lépe, kdybyste co pět minut nehledal kapesník."
„Popřemýšlím nad tím," řekl a vešel do domu.
„Dáte si čaj? Nebo kafe?"
„Něco tvrdšího tu nemáte?"
„Bohužel, já nepiju."
„Tak čaj," zamumlal při zouvání bot. Potom se s ní vydal do kuchyně. „Nevadí, že jdu za váma? Přijde mi blbý se rozhlížet po vašem obýváku."
S úsměvem zavrtěla hlavou. „Vůbec ne, aspoň mi řeknete, kolik tam chcete cukru."
„Cukr žádnej."
Nenápadně si prohlédl kuchyň. Byla o dost větší než ta jeho, zařízená moderně a do příjemných teplých barev. Tmavě hnědé skříňky tu rozhodně nebyly nijak dlouho. Jen tu neměla žádný stolek ani židli, nic, o co by se mohl opřít.
„Nečekala jsem vás, jinak bych tu uklidila..."
Až nyní si všiml dvou talířů položených ve dřezu. Tomuhle ona říkala nepořádek?
„To je v pohodě, vždyť je to tu jak ze škatulky."
„Tak to lžete, protože toho nádobí a špinavých kamen by si nevšiml leda slepý," pousmála se.
„No, evidentně máme každej úplně jinou představu o čistotě."
„Vypadá to tak. Dáte si sušenku?" napřáhla k němu ruku s červeným sáčkem.
Zarazil se. Vzít, nebo nevzít. Je to jen hloupá sladkost, něco, co běžní lidé jedí při pití kávy. Obyčejná potravina, které je všude dostatek. Jedna ho přece nezabije. Chtěl si ji vzít, ale nakonec zavrtěl hlavou. Takové jídlo by neměl jíst. Hlad nemá, za nic se odměňovat nemusí, proč tedy zbytečně plýtvat?
Jen pokrčila rameny, sáček odložila a vzala do rukou dva hrnky. „Tak, hotovo. Můžeme se přesunout."
Ustoupil jí z cesty a poprvé od doby, co přišel, si ji prohlédl. Od jejich prvního setkání se změnila. Předtím vypadala jako chladná dáma, co nepustí nikoho dovnitř, aniž by ho potom naštvaně zase nevyhnala ven. Ale teď působila mile a vstřícněji. Možná mělo jaro vážně čarovnou moc, že v lidech probouzelo to dobré.
