Bryan celou dobu chtěl zpátky domů. K rodičům, milující přítelkyni, do bezpečí a tepla. Na místo, kde se nebude muset strachovat, odkud přiletí kulka, a bojovat o holý život.
Ale když se jeho přání konečně vyplní, nic není jako dřív. Neschopnost no...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Kopl do sebe celou skleničku whisky. Pálila ho v krku a rozehřívala mu útroby. Bylo to jako polykat jed a užívat si, jak ho rozežírá zevnitř. Tak to bylo dobře. Potřeboval se před odchodem posilnit. A možná trochu přiotrávit.
Potom popadl krabičku cigaret, zapalovač, klíče, telefon a vyrazil ven z domu. Slunce pálilo ostošest a on doufal, že si totálně nepropotí oblečení, než dorazí na předem určené místo. I když to vlastně bylo jedno. I kdyby se tam připlazil, nic by to nezměnilo.
Popoběhl. Měl lehké zpoždění. Trochu se mu motala hlava. Netušil, jestli za to mohl alkohol, anebo to, že už se dva dny nedotkl jídla. Možná oboje.
U řeky byl za chvilku. Píchlo ho u srdce při vzpomínce na ten den, kdy sem Mirandu vzal poprvé. Tehdy se všechno změnilo. Nyní se mělo všechno změnit taky. Historie se opakovala. Začal opuštěný a skončí stejně. Hořce se tomu zasmál. Vytáhl z kapsy jednu cigaretu a zapálil si. Když už přijít pozdě, tak s hraným sebevědomím.
Projít těmi keři ho bolelo. Poprvé sem táhl Christy. Podruhé Mirandu. A jak obě dopadly? Jak dopadl on? Dopadli až na dno, všichni tři. A záleželo jen na tom, jak rychle se z něj dokážou vyškrábat a postavit se zpátky na vlastní nohy. On tu sílu už neměl. Rozhrnul poslední větve, nadechl se nikotinu a udělal krok dopředu.
Stála tam, ruce kolem těla a drtila si boky. I přes to pekelné vedro se třásla. Dlouhá sukně jí povlávala u kotníků a on se přistihl, jak toužebně čeká na moment, kdy odhalí alespoň kousek jejího lýtka. Zavrtěl hlavou. Proto sem nepřišel.
„Ahoj," pronesl chraplavě. Měl si nejdřív odkašlat. Čtyři dny s nikým nemluvil a šlo to poznat.
Cukla sebou. „Ahoj."
Neotočila se. Chápal to. Ale stejně chtěl, aby na něj aspoň pohlédla, aby se mohl podívat, jestli se nějak změnila.
„Promiň, že jsem přišel pozdě."
Byla to stupidní omluva. Ani netušil, jak velké měl zpoždění. Možná pár sekund, možná deset minut. Na telefon se nekoukal. Třeba dokonce přišel včas.
„Nic se neděje, počítala jsem s tím."
Tentokrát už se otočila. Bodlo ho na hrudi a zamrkal, ale jinak na sobě nedal nic znát. Potřeboval se udržet v klidu. Doufal, že alkohol mu v tom pomůže.
„Sluší ti to." Nestálo za to zapírat. Byla hezká a věděla to, stejně jako věděla, že pro něj bude hezká za jakékoliv situace.
„Děkuju." Ani se nezačervenala. „Vypadáš..."
„Mrtvě? Zuboženě?" pokusil se o úsměv, ale moc mu to nešlo. Potáhl s cigarety.
Pohlédla mu do očí a on se pod tím pohledem zachvěl. Pořád to uměla. Vyvolat v něm touhu a chuť začít ji líbat hned tady.
