Bryan celou dobu chtěl zpátky domů. K rodičům, milující přítelkyni, do bezpečí a tepla. Na místo, kde se nebude muset strachovat, odkud přiletí kulka, a bojovat o holý život.
Ale když se jeho přání konečně vyplní, nic není jako dřív. Neschopnost no...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Jakmile vystrčil paty z domu, měl chuť se zase rychle vrátit zpátky. Na to, že byl teprve duben, vládlo venku neskutečné vedro. Bál se, že se zpotí i při dýchání. A to měl jít až na druhý konec města.
S povzdechem se ještě vrátil do chodby pro kšiltovku, potom zamkl a vydal se vstříc jarnímu pařáku. Nevěděl, jestli se bude muset ještě stavit v květinářství, nebo postačí natrhat nějaké luční kvítí. Asi by se tentokrát mohl překonat a kytku koupit. Zvládl sušenky, zvládne květinu.
Několikrát kýchl. Alergie ho pořád otravovala, a to ještě ani nebyl květen, kdy nastala její nejhorší fáze. Už teď se děsil těch probdělých nocí kvůli nedostatku vzduchu, zarudlých očí a nezastavitelného kašle. V tomhle jediném mu válka chyběla - většinou nic nekvetlo, a když už, zdravotník mu hodil nějaký dryák, po němž všechny příznaky zmizely jako mávnutím kouzelného proutku. Možná měla Miranda pravdu, měl by s tím někam zajít.
Slunce mu pálilo do zad, vítr se ani nehnul a jemu začaly slzet oči. No výborně, pomyslel si, ještě nejsem ani na místě a už brečím. Otřel si zvlhlé oči rukávem a modlil se, aby se to zase nespustilo. Sice by se to v podstatě hodilo, ale nerad by v tomhle stavu kupoval kytku. I když, prodavačka na tohle asi musela být zvyklá.
Když konečně spatřil maličkaté a zapadlé květinářství, přidal do kroku. Chtěl to mít co nejdřív za sebou. Jakmile vešel dovnitř, prodavačka zvedla oči od časopisu a usmála se na něj.
„Dobrý den, co si budete přát?"
Rozhlédl se. Zatraceně, tolik květin. Co má asi tak vybrat? Co se hodí? Jsou k tomuhle nějaká pravidla?
„Dobrý den. Chtěl bych... kytici. Růží. Červený, prosím," dostal ze sebe. Pamatoval si, že matka mu o tomhle někdy vyprávěla, protože jednu dobu sama v květinářství pracovala.
„Jen červené nebo i rudé?"
„Tak dvě rudý klidně taky." Matně si vybavoval, co to znamená. Doufal, že si ty kytky nespletl.
Květiny svázala dohromady během chvilky. Dokonce mu je ovázala i rudou mašlí.
„Chcete tam připsat nějaký vzkaz?"
„Ne, díky, nechci, to bude všechno."
Zaplatil, vzal kytici do levé ruky a vyšel ven. Skvěle, tohle zvládl na jedničku. Dokonce ani nijak nepanikařil. Až se vrátí domů, něčím si udělá radost. Teď ale pomalu přešel ulici a celý nesvůj prošel kovovou bránou. Na jednu stranu tohle místo nesnášel. Všude číhal jen smutek s truchlením. To hmatatelné zoufalství ho vždycky obklopilo jako mlha. Přestože se před chvílí pekl, nyní se skoro třásl zimou.
Věděl přesně, kam má jít. Stačilo projít okolo dvou řad, zatočit vlevo, udělat deset kroků a byl na místě. Šlo o poměrně nenápadný hrob, schovaný mezi dvěma honosnými náhrobními kameny. Bryan věděl, že je jen symbolický, protože ten pravý se nacházel asi dvě stě kilometrů odsud. Raději chodil k tomuhle, protože tu nepotkával moc lidí. A navíc byl asi jediný, kdo se o tenhle upomínkový kamínek staral.
