Bryan celou dobu chtěl zpátky domů. K rodičům, milující přítelkyni, do bezpečí a tepla. Na místo, kde se nebude muset strachovat, odkud přiletí kulka, a bojovat o holý život.
Ale když se jeho přání konečně vyplní, nic není jako dřív. Neschopnost no...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Nepřítomně před sebou tlačil nákupní vozík a pozoroval podlahu míhající se mu pod nohama. Až když si někdo odkašlal, odlepil pohled od země. Kousek před ním stál postarší muž s rukama v bok, mračil se.
„Promiňte, ale vrazil jste do mě."
Zamrkal. Nebyl si vědom, že by do někoho narazil. Ale hádat se nechtěl.
„Aha, pardon, omlouvám se. Zamyslel jsem se."
„No jo, vy mladý musíte furt na něco myslet, skutečnej svět je moc velká nuda," spustil muž, ale Bryan už ho nevnímal. Místo toho s vozíkem popojel ke straně a rozhlédl se kolem.
Z tolika možností a věcí se mu zatočila hlava. Stále se mu ještě nepodařilo si zvyknout na skutečnost, že stačí jen dojít do obchodu a vybrat si cokoliv, co jen chce - a má na to peníze. Přetrvával v něm strach z toho, že na chvilku zavře oči a ocitne se zpátky v zimě, ve válce, v boji o holý život. S hlubokým nádechem se přesunul k zelenině a ovoci.
Nevěděl, co si vybrat. Už zase. Stávalo se mu to od té doby, co se vrátil. Předtím byl obyčejný člověk schopný fungovat v normální společnosti, nijak nevybočoval. Jenže nyní, po návratu z toho bílého pekla, byl jako vyměněný. Nedokázal se sám rozhodnout, nedokázal zajet zpět do starých kolejí. Nějaká jeho část tam zůstala. A on bez ní existoval jen horko těžko. Natáhl se pro hroznové víno, ale ruku stáhl zpátky. Nervózně se podrbal na zátylku. Připadal si hloupě. Podíval se kolem sebe, ale nikdo si ho nevšímal, každý se soustředil sám na sebe a na nákupní seznam sepsaný na malém kousku papíru nebo v telefonu. Ještě jednou pohledem zabloudil k zeleným kuličkám, ale poté se otočil a odešel pryč.
Ačkoli v obchodě strávil asi hodinu, odešel jen s látkovou taškou plnou konzerv s fazolemi, jedním chlebem a lahví zlatavé whisky. Stejně jako každý pátek. Občas ho napadlo, jestli si tím nezničí žaludek, ale pokaždé nad tím mávl rukou. Jiné věci mu většinou nešlo koupit. Měl neustále pocit, že se musí uskromňovat a dávat pozor, kolik toho sní - protože nikdy nemůže vědět, jestli nepřijde válka, konec světa nebo něco, co by ho usvědčilo v tom, že jeho počínání je správné.
Po ulici šel rychle, téměř utíkal. Bylo tak nepřirozené vyskytovat se v otevřeném prostoru a nemuset se co pět vteřin otáčet, jestli za ním někdo nejde nebo na něj nemíří z křoví. Sice tudy chodil už půl roku, ale ještě si nezvykl. Tři roky ve válečné zóně se jen tak zapomenout nedají.
Nějakému autu projíždějícímu za ním hlasitě zaburácel motor. Okamžitě upustil tašku a přitiskl se ke stromu, co rostl vedle chodníku. Srdce měl až v krku, zrychleně dýchal a po zádech mu stékal ledový pot. V hlavě mu znělo jen nebezpečí, nebezpečí, musíš se někam schovat. Až z překvapených pohledů kolemjdoucích pochopil, že se nic neděje.
„Jste v pořádku?"
Nepřítomně přikývl. Brýlatá dívka mu ostýchavě podala tašku, již hodil na zem, a pak spěšně odkráčela pryč, nezapomněla mu ovšem věnovat ještě několik letmých pohledů přes rameno.
