Bryan celou dobu chtěl zpátky domů. K rodičům, milující přítelkyni, do bezpečí a tepla. Na místo, kde se nebude muset strachovat, odkud přiletí kulka, a bojovat o holý život.
Ale když se jeho přání konečně vyplní, nic není jako dřív. Neschopnost no...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Připomínáte mi manžela."
Zvedl pohled od šálku s čajem. Nepřipadalo mu, že by byl Peterovi nějak moc podobný. Oba měli hnědé vlasy i oči. Tím jejich podoba končila. Nechovali se stejně, dokonce ani nebyli stejně vysocí. Nevěděl, co jí má odpovědět. Stejně jako po jeho příchodu, nyní nastalo nepříjemné ticho.
Když před patnácti minutami stiskl zvonek, začal uvažovat nad tím, jestli není možné, že ho paní Delová zkrátka vyhodí. Už přemýšlel, co v tom případě udělá, když otevřela. Byla vysoká, hodně vysoká. Hleděla mu zpříma do očí, na dlouhém nose posazené kovové brýle, a věnovala mu naprosto chladný pohled. Kupodivu ale roztála, jakmile zjistila, kdo stojí před jejím prahem. Pozvala ho dovnitř, omluvila se za nepořádek, uvařila mu čaj. A on od té doby, co překročil práh, dokázal vyloudit jen hloupé „dobrý den" a „děkuji".
„Vážně jsme si tak podobní?" dostal ze sebe nakonec a promnul si dlaně.
Pousmála se. Už to nebyla ta ledová královna, jen zlomená žena, která přišla o všechno.
„Máte podobná gesta, víte. Dokonce i v tom křesle sedíte skoro jako on."
„Už mi chybí jen ta cigareta v levé ruce." Vzápětí litoval, že to řekl. Jeho slova ji zabolela, schoulila se do sebe. Ostře se nadechla.
„Nikdy si je neodklepával do popelníku. Nesnášel je. Vždycky jen do skleničky," hlesla a zamrkala. „Ještě jednou bych se chtěla omluvit za tu moji prvotní reakci. Myslela jsem, že jste od novin."
„Novin?"
„Jo, oni tu... čmuchali poslední dobou pořád. Kvůli," zavřela oči a skousla si ret, „kvůli Ellen."
Zastyděl se, když si uvědomil, že to byl vlastně hlavní impulz k tomu, aby za ní došel. Raději to neřekl nahlas, jen se zabořil hlouběji do křesla a upil z hrnku.
„To mě moc mrzí, paní Delová."
„Říkejte mi Mirando." Napřáhla k němu ruku.
„Bryan." Potřásl si s ní. Měla pevný stisk. Věřil tomu, že než se všechno pokazilo, byla to pořádně charismatická a sebevědomá žena. Mrzelo ho, že ji nepoznal v té době.
„Můžu se vás na něco zeptat?"
„Samozřejmě," odpověděl nejistě a očima těkal po okolním nábytku.
„Jaké to je se vrátit zpět? Z války. Víte, občas si říkám, jestli bych Petera po tom všem vůbec poznala. Vždycky byl takový veselý a já to na něm měla ráda."
Tentokrát se do sebe stáhl on. Udeřila na hodně citlivé místo. Už se nadechovala, aby se omluvila, zvednutím ruky ji však zarazil.
„Je to těžké. Neskutečně. Minimálně pro mě, nevím, jak si vedou ostatní. Občas si říkám, že bych tam radši zůstal, než abych byl tady a snažil se znova zapadnout. A člověka to změní opravdu dost. Na druhou stranu mi Peter přišel i na konci stejný jako na začátku..." Akorát jeho konec přišel o dva a půl roku dřív než ten můj, pomyslel si, ale nahlas nic neřekl.
