Bryan celou dobu chtěl zpátky domů. K rodičům, milující přítelkyni, do bezpečí a tepla. Na místo, kde se nebude muset strachovat, odkud přiletí kulka, a bojovat o holý život.
Ale když se jeho přání konečně vyplní, nic není jako dřív. Neschopnost no...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
„Tati, prosím."
„Promiň, Bryane, ale fakt nemůžu. Pil jsem."
„A co máma?"
„Ta taky. Slavíme výročí."
„Uh, tak nic. Tak si to užijte."
Když telefon ohluchl, několikrát zaklel. Bude muset na autobus. Podíval se na hodiny a zděšeně zjistil, že ten mu jede za deset minut. Cesta na zastávku trvala dvakrát tak dlouho, navíc byl stále v pyžamu. A jeho fyzička už taky nebyla jako dřív. Jak nejedl nic pořádného, docela zeslábl.
Popadl první tričko, které mu přišlo pod ruku, a do kalhot se soukal ve stejnou chvíli jako si natahoval ponožky. Z domu vyběhl s rozvázanými tkaničkami. Modlil se, aby mu v kapsách zbylo ještě pár drobných, jinak by celá tahle panika byla zbytečná.
Pro jednou vůbec nevnímal pohledy kolemjdoucích, které byly tentokrát zasloužené. Píchalo ho v boku, slzely mu oči, v nose ho dráždil pyl a několikrát málem vytrousil telefon. Když doběhl na zastávku, spatřil už jen zadek autobusu mizející v zatáčce.
„Do prdele," ulevil si a předklonil se. Lapal po dechu, jako by právě absolvoval maraton, ne devítiminutový běh.
Otočil se a zamířil zpátky domů. Holt jí bude muset zavolat, že nepřijde, ať ho přeobjedná. Už si v hlavě připravoval, co přesně jí řekne, dokonce ho napadlo se radši vymluvit na nemoc, aby nevypadal jako lajdák, když mu došlo, že mu zbývá poslední záchrana. Paní Delová. Říkala, že kdyby potřeboval, klidně ho odveze. Jen doufal, že už nevyrazila do práce.
Zpocené vlasy se mu lepily k čelu a neustále musel zastavovat kvůli kašli. Jak nad tím tak přemýšlel, napadlo ho, že ji měl požádat o telefonní číslo. Kdyby to udělal už minulý týden v úterý, nemusel by se teď plahočit na druhou stranu města.
Při klepání na dveře se snažil popadnout ztracený dech a zformulovat zdvořilou prosbu. Jakmile Miranda otevřela, usmál se na ni.
„Dobrý den, já bych," rozkašlal se, „chtěl bych se vás zeptat, jestli byste mě prosím nehodila do města. V celou mám být u doktorky."
„No, já bych ráda, ale... mám tu teď návštěvu." Omluvně se pousmála a kývla hlavou kamsi dovnitř. Vzápětí se vedle ní vynořila mladá tmavovláska. Bryanovi někoho matně připomínala.
„Aha, tak promiňte, že jsem obtěžoval," dostal ze sebe nervózně.
Z té holky byl celý nesvůj, protože si ho pořád prohlížela. Najednou se jí tvář rozjasnila poznáním a ukázala na něj prstem.
„Já tě znám! Ty seš ten chlap, co mě otravoval na ulici!"
Aha, tak proto mu byla tak povědomá. Dotčeně se na ni podíval. „Ptal jsem se vás, jestli jste v pořádku."
