Bryan celou dobu chtěl zpátky domů. K rodičům, milující přítelkyni, do bezpečí a tepla. Na místo, kde se nebude muset strachovat, odkud přiletí kulka, a bojovat o holý život.
Ale když se jeho přání konečně vyplní, nic není jako dřív. Neschopnost no...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Probral ho jakýsi hlasitý a hodně nepříjemný zvuk. Ze začátku ho nedokázal zařadit, ale zněl skoro jako poplašná siréna. Vyděšeně se posadil, rozhlédl se po pokoji a vyletěl z postele. Stále mu rezonoval v hlavě, zažíral se mu do mozku. Dokonce ještě zesílil. Myslel si, že z něj zešílí.
Obléval ho studený pot a srdce mu bušilo jako o život, když jeho rozespalému mozku došlo, co se děje. Někdo zvonil. V ten moment z něj opadl veškerý adrenalin a nahradila ho únava. Netušil, kolik tak může být hodin. Možná přijela matka, aby ho zkontrolovala. Ale ta by nezvonila. Věděla, jak špatně snášel hlasité zvuky. Doběhl do ložnice, oblékl si první kalhoty, co našel, a vykročil ke dveřím. Nechtěl teď s nikým mluvit. Prostě toho dotyčného slušně pošle do háje. A toho zvonku se co nejdřív zbaví.
Otevřel dveře. Veškeré jeho odhodlání poslat osobu za nimi ke všem čertům se vytratilo. Miranda celá nervózní svírala kabelku a kousala si ret. Když si všimla, že před ní stojí, pousmála se, ale jakmile si ho prohlédla a zjistila, že je celý zpocený a zadýchaný, dala si dvě a dvě dohromady.
„Promiňte, nechtěla jsem rušit. Přijdu jindy," vychrlila rychle a otočila se.
„Opravdu nechci být na obtíž, evidentně jdu nevhod..."
„Násilím vás tu držet nebudu," řekl a ustoupil ode dveří.
Ještě dvakrát si ho prohlédla a potom vešla dovnitř. Zula se, bundu si pověsila na věšák a podívala se na něj. „Vážně neruším?"
„Ne, jen," kývnul směrem k obývacímu pokoji, „tam prosím počkejte, musím se převlíct."
Nečekal na odpověď, vytratil se do ložnice a sám sebe se v duchu ptal, co se to sakra děje. Myslel si, že ho nenávidí, protože jí připomněl spoustu špatných věcí, které nejspíš chtěla zapomenout. A ona se místo toho ukáže u něj doma. Několikrát si zopakoval, že určitě o nic nejde, nebude se mu nijak mstít, jen si vše vyjasní jako dva rozumní dospělí lidé. I tak se mu ale při příchodu do obýváku třásly ruce. Nesnášel, když měl v domě někoho cizího. Vyvádělo ho to z míry.
„Ch-chcete čaj?"
„Jen vodu, děkuju," odpověděla nesměle. Neustále se rozhlížela a zkoumala každý centimetr pokoje. Dost ho to vytáčelo. Nesnášel, když lidé hodnotili ostatní podle toho, jak to vypadá u nich doma.
„Dobře."
V kuchyni se snažil strávit co nejméně času. Vůbec se mu nelíbilo, že je tam sama a může dělat v podstatě cokoliv. Jako by mu snad viděla do hlavy, opatrně zaklepala na otevřené dveře a stoupla si vedle něj.
„Promiňte, přišlo mi takové nepatřičné tam být takhle."
