Bryan celou dobu chtěl zpátky domů. K rodičům, milující přítelkyni, do bezpečí a tepla. Na místo, kde se nebude muset strachovat, odkud přiletí kulka, a bojovat o holý život.
Ale když se jeho přání konečně vyplní, nic není jako dřív. Neschopnost no...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Zmateně pobíhal po pokoji a hledal telefon. Zbývalo dvacet minut do chvíle, než se měl s Mirandou setkat, přičemž minimálně polovinu zabere cesta, a nemohl si vzpomenout, kam ten zatracený přístroj dal. Když už se smiřoval se skutečností, že zkrátka půjde bez něj a bude se modlit, aby mu nezavolali rodiče a nedospěli k názoru, že si něco udělal, našel ho schovaný pod peřinou.
Urychleně jej strčil do kapsy, prohrábl si vlasy, aby alespoň trochu působily učesaně, popadl načaté balení sušenek a mrkl na hodiny. Šestnáct minut. Obouval se ve spěchu, takže si jednou rukou zavazoval tkaničky a druhou prohledával kapsy kalhot, jestli v nich nemá klíče. Při tomhle poskakování se divil, že se ještě nerozplácl na zemi.
Z domu skoro vyběhl. Věděl, že když půjde rychle, tak stihne dorazit včas, ale i tak se bál, aby se po cestě něco nepokazilo a on nenabral zpoždění. Tudíž i přes neustálé kašlání k paní Delové běžel. Vzdálenost, která mu měla trvat deset minut, překonal za tři, takže zbylý čas strávil ve stínu a pokoušel se nabrat ztracený dech.
„Koukám, že jste tu přesně včas," poznamenala Miranda, když vycházela ze dveří.
Odhrnul si zpocené vlasy z čela a ušklíbl se. „To vy taky. Nemáte vy ženy náhodou mít vždycky aspoň desetiminutové zpoždění?"
Otočila se na něj s letmým úsměvem na rtech. „Abych byla upřímná, nikdy jsem tenhle ženský zvyk nepochopila."
„Tak to jsme dva. Chcete vzít tu tašku?"
Loupla pohledem po kabelce a látkové tašce, jako by přemýšlela, kterou z těch dvou myslel. Nakonec mu podala tu druhou. „Děkuju."
„To nestojí za řeč."
Šli vedle sebe, oba měli pohled zabodnutý do země a studovali špičky svých bot. Poprvé měl Bryan pocit, že nastalo to pravé trapné ticho. Miranda si nakonec odkašlala a vzhlédla k němu.
„Vzala jsem deku, kdyby... kdybychom si chtěli sednout."
„Oh, vidíte, to mě nenapadlo. Takové maličkosti mi vždycky unikají."
Zasmála se. Ten zvuk se Bryanovi zabodl do uší a provrtal se až do hrudi, kde zahnízdil a rozehřál ho zevnitř. Smála se jako malé dítko, úplně stejně zvonivě.
„To musíte mít těžký život."
„Občas je to otravné, ale po čase si člověk zvykne," poznamenal pobaveně a prohlédl si ji. Už zase působila živě, charismaticky. Potěšilo ho, že z ní vyprchal onen chlad. Nebo se minimálně hodně dobře schoval.
Vycítila, že se na ni dívá, a celá rozpačitá se na něj otočila. „Mám snad někde flek na sukni? Nebo je roztržená? Radši mi to řekněte teď, ať se můžu doběhnout převléknout."
Kvůli pylu, který vdechl, se rozkašlal. „To ne, jen vám to sluší."
Bezprostřednost, s níž onu pochvalu vyslovil, ji potěšila ještě víc. Rozzářila se jako letní sluníčko a stejně jako ono při západu se začervenala. „Jste moc milý."
