64.

827 50 4
                                    

Odjakživa se cítím nejlíp za plotnou a u trouby. Vím, že to není moc feministická idea, ale vždycky jsem se těšila na to, až budu mít rodinu a až budu trávit večery v kuchyni přípravou večeří pro milovaného manžela a dvě děti. Zatím ale dělám večeři pro svého ex přítele, co mi před pár desítkami minut dal ten nejlepší polibek mého života.
„Vždycky jsem tě rád pozoroval při vaření," prohodí Dylan. Sedí na barové židli a rukama si podpírá hlavu. Na rtech se mu pevně usadil úsměv.
„Já pro tebe zase ráda vařím." Promíchám kuřecí maso, které se mi zvolna restuje na pánvi, a přihodím k němu kousek másla.
„Odpoledne jsem mluvil s Rafem," nadhodí. Otočím se k němu čelem a pokusím se mu z tváře vyčíst jeho pocity. „Říkal, že tam mezi váma k ničemu nedošlo."
„To nedošlo," dám mu za pravdu.
„A prozradíš mi proč?"
„Nechtěla jsem," odvětím upřímně. „Vedli jsme tam spolu hodně rozhovorů a já se mu omluvila za to, jak jsem si s ním hrála. Za to jsem se konec konců omluvila i Dominicovi."
Při zmínce jeho jména se Dylan napne. „A s ním jsi, no, něco měla?"
„Dvakrát jsme se políbili, jak jsem ti řekla. Pak už se nic nestalo. Nelíbala jsem ho ze správných důvodů, to mi došlo po tom našem telefonátu."
Dylana zjevně má odpověď potěšila, jelikož se z křečovitě zaťatých rtů stane pro něj typický upřímný úsměv. „Udělala jsi mi radost."
Z trouby vyndám zeleninu a brambory, které se upekly krásně dozlatova, a naservíruju je společně s masem na dva hluboké talíře. Nechám porce i pro Huntera s Lydií, kteří většinou jedí až později.
„Já ze sebe ne," odvětím mu opožděně, když se posadíme naproti sobě ke stolu. „Já ze sebe nemám radost ani trošku."
„Maggie..."
„Ne, Dyle," přeruším ho. „Nemusíš mi říkat, že za nic nemůžu nebo že jsem byla jenom zmatená. Tohle mi říkají všichni, ale já už to nemůžu slyšet."
Naštvaně odhodím příbor zpátky na stůl. „Nemůžeš svádět vinu na všechno kolem, musíš to svést na mě. Tohle všechno je úplně stoprocentně jenom moje vina."
Zabořím si tvář do dlaní. „Všem jenom ubližuju."
Ani jsem nezaregistrovala, že vstal ze židle a došel až ke mně. Došlo mi to až když mě zvedl na nohy a pevně mě objal.
Večeře nám za tu půl hodinu, co mě Dylan pevně svíral v objetí a nechával mě promáčet mu slzami tričko, vystydla. Oběma nám to ale bylo jedno, jelikož během těch několika minut, co jsme leželi v objetí na sedačce, jsme si byli blíž než kdy dřív. Cítit jeho blízkost a chvíli nepřemýšlet nad tím, co přinese budoucnost, bylo to, co jsem potřebovala. Jeho jsem potřebovala. A tak to bude už napořád.

A zítra už poslední kapitola <3

NeodcházejWhere stories live. Discover now