Neodcházej

7.

Jako každé ráno si zaleju pytlík s čajem a posadím se s ním na pohovku. Složím si nohy do tureckého sedu a zakousnu se do toustu s marmeládou, co jsem si narychlo namazala.
„Dobrý ránko," pozdraví mě s úsměvem Lydie. Dá si vařit vodu na kafe a nasype si do mističky lupínky. Stejně jako já je jí bez jogurtu nebo bez mléka. Obě totiž tyhle dvě potraviny nesnášíme.
S jídlem se posadí vedle mě. „Máš dneska něco v plánu?" vyzvídá.
„Vlastně mám v plánu zajít za Dylanem. Celou noc jsem dávala dohromady jeho věci. Ani jsem netušila, že jich tu měl tolik."
Vezmu si ze stolku hrnek, ale jakmile se napiju, zkroutí se mi žaludek. Rychle položím hrnek zpátky a tekutinu vyplivnu do dřezu. Vypiju na ex plnou sklenici vodu a zhluboka se nadechnu. Lydie na mě kouká jako bych se zbláznila. „Co se děje, proboha?"
„Já si ten čaj osolila."
Lydie v tu ránu vybuchne smíchy. „To fakt?"
„Nemůžete se smát trochu tišeji? Někdo se tu pokouší spát," postěžuje si Hunter rozespale.
„Maggie si právě osolila čaj," práskne na mě Lydie, která se ještě pořád řehtá.
Hunter se k ní okamžitě přidá.
„No paráda, smějte se mi, ale já se toho napila! A bylo to fakt jako odporný. Asi už v životě nebudu pít čaj."
„Jak se ti to povedlo, prosím tě?" ptá se Hunter se smíchem.
„Je nervózní," odpoví mu za mě Lydie.
„Proč?"
„Jde vrátit Dylanovi jeho věci," odpoví mu zase.
„Hele," zvednu ruku, „já jsem tady. A zvládnu mluvit sama."
Lydie se na mě omluvně usměje.
„Nejsem nervózní, jen je to prostě smutný, chápeš? Je to taková tlustá čára. Zdá se mi to prostě hrozně definitivní. Jako by něco končilo."
„Jenže ono to končí, Mags," připomene mi Lydie soucitným hlasem.
„Já vím, jen je to těžký, to je celý."

Převléknu se do černých džínů, červeného svetru s rolákem, s nímž sladím barvu rtěnky, šedý kabát a huňatou čepici, kvůli které si nechám rozpuštěné vlasy. Odnesu krabici do auta a rozjedu se do bytovky, kde bydlí Dylan.
Zaparkuju na malém parkovišti a vyjdu schody do třetího patra. Každý kousek tohohle domu ve mně vyvolává vzpomínky, které bych nejraději pohřbila. Zároveň jsem za ně ale ráda, protože mi připomínají to všechno hezký, co jsme tu prožili.
Zazvoním na zvonek a když nikdo neotvírá, zkusím to znovu. To už se dveře otevřou, nýbrž v nich nestojí Dylan, ale polonahý kluk jen s ručníkem kolem pasu. Havraní vlasy má mokré a na vypracovaném hrudníku se mu lesknou kapky vody. Na tváři se mu usadí hravý úsměv.
„Já, ehm, je tu Dylan?"
Můj hlas zní nervózně, čemuž se nedá divit, když se ze všech sil snažím koukat tomu klukovi do očí, zatímco moje oči touží hledět na jeho pevné tělo. „Před chvílí jel nakoupit, ale určitě se brzo vrátí. Chceš tu na něj počkat?"
„Jasně, pokud to nevadí."
„Vůbec," zazubí se a ustoupí, abych mohla vejít dovnitř. Zuju si boty a kluk, jenž se mi pořád nepředstavil, mi pomůže sundat kabát. Pověsí ho na háček a pobídne mě, abych šla dál.
„Ty jsi Maggie, viď?"
Otočím se k němu a pohled mi mimoděk opět sklouzne na jeho vlhké tělo. V duchu se okřiknu. Pohlédnu do jeho tmavých očí a přikývnu.
„Dyl mi o tobě vyprávěl. Prý jsi mu zlomila srdce."
Tahle debata mi začíná být nepříjemná, tak rychle změním téma.
„Ani jsi mi neřekl svoje jméno," zkonstatuju.
„Jsem Rafe. Rafael."
„Jeho starší brácha!" spojím si to. No jasně, že to je on. Mohlo mě to napadnout, když včera říkal, že mu přijel brácha. Jsem vážně občas hloupá.
„Přesně tak, mademoiselle," uculí se. Celá zrudnu, když mě osloví francouzských slovíčkem.
„Dylan mi vlastně říkal, že žiješ v Paříži. Umíš plynně francouzsky?"
„Snažím se," přikývne. „Žil jsem v Paříži od 20ti, takže vlastně pět let, ale ani za tu dobu jsem se nenaučil všechno. Francouzština je hodně těžkej jazyk."
„To si umím představit," pousměju se.
„No, já se skočím převlíknout a udělám nám thé?"
„Koho že?" vykulím oči.
Rafe se zasměje. „Čaj."
Okamžitě si vzpomenu na ten ranní a zvedne se mi žaludek. „Dala bych si heřmánkový, jestli máš?"
„Jasňačka," zazubí se.