Neodcházej

30.

Když vejdu po několika dnech do našeho bytu, pocítím úlevu. Jsem ráda, že jsem to doma přežila jakž takž ve zdraví. Jsem ráda, že jsem znova viděla Jaka a i za to, jak jsme to hezky a za úsměvů uzavřeli. Jsem ráda, že jsem se zase sblížila s Tate a s Rosie, které mi obě fakt moc chyběly. A jsem vděčná za to, že i když jsme se s našima pohádali, rozloučili jsme se v objetí. Miluju svoje rodiče a mrzí mě, že jim to nedávám dost často najevo.
Zaparkuju kufr rovnou do koupelny, ale jsem moc unavená na to, abych začala hned vybalovat. Plácnu sebou na pohovku a napíšu Dylanovi, že jsem dorazila v pořádku. Zapnu na televizi Spotify a odeberu se do kuchyně, kde samozřejmě téměř nic není. Nechtěli jsme tu nechávat něco, co by se přes Vánoce zkazilo. Navíc je dneska 25., takže už pozítří odlétáme. Bylo by zbytečný teď dělat nějaký větší nákup. Přesto si ale budu muset zajít koupit aspoň něco na večer a na zítra. Je sedm, takže v obchodech budou mít ještě otevřeno.
V tom mi přijde zpráva od Rafa.
Rafe: Ahoj, Maggie. Dyl říkal, že už jsi dneska doma. Nechceš se na chvíli sejít a pokecat?
Maggie: Jasně, zajdeme nakoupit. Musím se dát ještě trochu dohromady, tak mě tak za půl hodiny vyzvedni.
Odpověď přijde tak rychlo, že se ani nestihnu nadechnout.
Rafe: Jasňačka.
Zvednu se z pohovky a rovnou zamířím do koupelny. Stáhnu si vlasy do drdolu, svléknu si oblečení a vlezu pod teplou vodu. Je skvělý pocit se po té cestě letadlem umýt.
Převléknu se do čistého oblečení – tepláků, svetru a zimní bundy. Na rozpuštěné vlasy nasadím čepici, ze skříňky vytáhnu nákupní tašku a dojdu před dům, kde ji hodím do kufru. Opřu se o auto a pět minut čekám na Rafa, který se objeví ve vší parádě. Na hlavě má kšiltovku, na sobě tmavou bundu, šedou mikinu a černé kalhoty. Sekne mu to – už jsem skoro zapomněla, jak je přitažlivý.
„Ahoj, cizinče," pozdravím ho s úsměvem. Rafe mě přátelsky obejme a taky mě pozdraví. Posadím se za volant, on na sedadlo spolujezdce.
„Tak co jedeme nakupovat?"
„Co bys tak řekl?"
„Jídlo?" hádá.
Přikývnu. „Vidíš, ani bys nepotřeboval tři pokusy."
„Na to jsem moc chytrej," zazubí se.
„Kdy jste vlastně dorazili?" zeptám se, když vjedu na hlavní.
„Asi před dvěma hodinama. Dyl řídil a byl tak utahanej, že prakticky hned odpadl."
Krátce na něj pohlédnu. „Řekl jsi mu, kam jdeš?"
Zavrtí hlavou. „Trochu jsme se kvůli tobě doma chytli, takže se pohybuju na tenkým ledě. Nechci ho zase naštvat."
„Stojí ti to za to, Rafe?"
„Jako co?" nechápe.
„Vídat se se mnou. Přátelit se se mnou, i když víš, že to Dylanovi vadí."
„Já nejsem zvyklej ustupovat jen proto, že se někomu něco nelíbí. Když něco chci, jdu si za tím, jak se říká, přes mrtvoly," zasměje se. „Ne, tak jasně, mrzí mě to, ale vy dva jste se rozešli. Přijde mi škoda, že bychom se nebavili jen kvůli tomu, že jste spolu chodili."
„Tak dobře," pousměju se.

Zaparkuju na parkovišti před supermarketem. Projdeme všechny uličky a já s rozmyslem koupím jen to, co stihnu za dnešek a zítřek sníst.
U pokladny zaplatím relativně nízkou částku, Rafe mi nákup gentlemansky odnese do auta a já se posadím za volant.
„Co máš na večer v plánu?" vyzvídá.
„Asi si něco uvařím, jelikož už fakt umírám hlady. A určitě půjdu brzo spát, mám toho dneska dost."
„Takže předpokládám, že nechceš společnost?"
Pohlédnu se na něj a pousměju se. „Vlastně bych tvou společnost uvítala."
Zjevně ho má odpověď mile překvapí. „Tak to jsem rád. Necháš mě ti uvařit? Umím skvělý pečený kuře."
„Jasně, já si zatím vybalím a naházím oblečení do pračky."
„Dohodnuto," přikývne se širokým úsměvem.

Když dorazíme domů, Rafe se hned vrhne na vaření. Musím uznat, že u plotny vypadá skvěle. Svaly se mu při každém větším pohybu napnou, vlasy mu padají do čela a tváří se víc než soustředně. Je vážně hezkej.
Já si zatím uklidím kufr, špinavé prádlo dám hned do pračky, aby byla zítra volná pro Lydii. Kufr neuklízím, jelikož si do něj zítra zabalím znova. Zítra večer tu bude dost rušno, jelikož tu bude spát nejen Lydie, ale taky Nora, Brad a samozřejmě taky Rafe. Ještě jsme úplně nevymysleli, jak se sem všichni poskládáme, ale to se taky nějak vyřeší.
Musím říct, že už se vážně těším. Jak jsem se u rodičů toho odjezdu bála, tak teď už se nemůžu dočkat. A nejen toho jídla, moře a relaxu, ale taky toho, že už si snad srovnám to, co chci. V posledních dnech jsem zmatenější a zmatenější a už mi z toho lehce hrabe.
Když se vrátím do kuchyně, Rafe mi podá skleničku vína. Pustí přes mobil písničky a posadí se ke mně na barovou židli.
„Tak co, máš uklizeno?"
Přikývnu. „Prádlo mám v pračce, čistý věci ve skříni, kufr zatím pod postelí. Fakt se netěším na zítřejší další balení."
„Taky mě to čeká hele," zasměje se a napije se rudé tekutiny.
„Těšíš se?"
„No jasně," odvětí bezmyšlenkovitě. „Nemůžu se dočkat, že taky trochu vypnu. Navíc se těším, že víc poznám Huntera a kluky."
Usměju se. „Tak to jsem ráda."
„A ty se těšíš, Maggie?"
„Moc," přitakám s úsměvem.
„A vážně ti nevadí, že jedu taky? Myslím kvůli Dylanovi."
„Musím se přes něj už přenést, víš? Nemůžu se kvůli němu trápit navěky."
Rafe odloží skleničku na bar. „Doufám, že se ti to povede, Maggie."