Neodcházej

16.

Dylan sedí s mobilem v ruce na lavičce. Na sobě má tepláky a týmovou mikinu. Já mrznu a to jsem nacpaná v čepici a kabátu a on je jen v mikině... nechápu.
„Ahoj," pozdravím ho s nervózním úsměvem.
Dylan zvedne hlavu od telefonu. „Jsi tu rychle."
„Byla jsem s Lydií nakupovat, tak mě sem vzala."
„Tak o čem jsi chtěl mluvit, Maggie?"
Posadím se vedle něj a dám si nohu přes nohu. „Já..."
„Jde o Rafa?"
Jeho otázka mě zarazí. „Cože?"
„Mluví o tobě," prohodí. „Často."
„Já, no, občas se potkáme."
„Líbí se ti," domyslí si.
„Tak to není," zavrtím hlavou. „Já jen... dobře se mi s ním povídá. Ráda poslouchám o Francii a o jeho životě tam. Fascinuje mě to."
Dylan se ušklíbne. „Takže proto ses chtěla sejít? Abys mi řekla, jak tě můj brácha fascinuje?"
„Za pár dní odjíždíme do Thajska. Já, Hunter, Lydie a spol. Hunterova máma nám sehnala levnější let a ubytování, pokud nás pojede 7."
„Vás je ale 6."
„Na tom karaoke se s Rafem seznámili a rozumí si spolu. Nora je z něj úplně paf. No a ptali se mě, jestli bych se ho nezeptala, že by tam mohl jet s náma."
V jeho výrazu se něco zlomí.
„Nemáme nikoho jinýho," vyhrknu rychle. Snažím se co nejvíc ukázat, že mi nejde konkrétně o Rafa, ale o to, že musíme mít 7 lidí.
„Takže ty chceš vzít mýho bráchu, kterýho znáš jak dlouho, pět, šest dní, na dovolenou do Thajska?"
„Říkám, že mě o to prosil Hunter a..."
„Zeptej se ho. Stejně bys to udělala, i kdybych řekl ne. Rozešli jsme se a ty jdeš dál, já to chápu. Jen je těžký pozorovat holku, kterou miluju nade všechno na světě, sbližovat se s mým bráchou."
Slyšet ho říkat tahle slova mi láme srdce. Bože můj, už abych odjela pryč a nemusela se dívat na ten jeho zoufalý pohled, který by mě snadno dokázal rozbrečet.
„Pro mě je to taky těžký, Dyle... hrozně moc, ale tohle nemá cenu. Nemá cenu smutnit nad něčím, co už prostě skončilo."
„Požádal jsem tě o ruku, Maggie! Tohle není jako rozchod se spolužákem ze školky, do háje."
A teď už je naštvanej. Chytím ho za ruce, čímž ho přinutím se mi podívat do očí. „Já nebyla připravená na vdávání, Dyle. Jsem teprve na vysoký, netuším, co bude po ní, ale rozhodně ještě nejsem připravená se usadit. Zasloužíš si někoho, kdo je. Nemůžeš se trápit kvůli něčemu, co už prostě není. Musíš... oba se musíme posunout dál."
Rozhořčení z něj pomalu opadá.
„Rafe je fajn kluk a chci, aby tam s náma jel. Vím, že je to tvůj brácha a že to je divný, ale být s ním je příjemný. Chci ho poznat, než odjede do Paříže. A nevím, jestli se mezi náma něco stane, ale nechci už myslet na to, jak moc jsem ti zlomila srdce. Zlomila jsem ho i sobě, chápeš? A nutně ho potřebuju zahojit."
Dylan se zvedne z lavičky a přehodí si přes rameno sportovní tašku. „Tak doufám, že se ti to povede, Maggie."
A pak prostě odkráčí pryč.
A to nejen z parku, ale i z mého života.