Neodcházej

41.

 „Tak to je hodně hustý," poznamená, když jí všechno prozradím. Všechno o Marcusových citech k Lydii.
„Nesmíš o tom nikomu říct, jasný? Ani Bradovi! Ten by jí to okamžitě vyslepičil."
„Neboj se," uklidní mě a prsty naznačí, že si zamyká pusu a klíč hází za sebe. „Ale co s tím teď budeme dělat? Lydie čeká Hunterovo dítě, o čemž on ještě ani neví, a Marcus za chvíli vypění a všechno jí to prozradí. Hunter by ho zabil, kdyby na ni něco zkusil.
„To vím taky hele, proto jsem mu říkala, že by jí to neměl říkat. Všechno by se změnilo. Hunter by s ním nemluvil, Lydii by ho bylo líto, takže by nakonec někdo z nich musel pryč. Buď Mark nebo Hunter s Lydií. A to za žádnou cenu nesmíme dopustit."
Nora přikývne. „To sice nechceme, ale Mark se evidentně trápí, když už vyjel i na tebe... na holku, kterou má nejradši. Nebo teda zřejmě až po Lydii."
„Tak dík," ušklíbnu se pobaveně.
„Víš, jak jsem to myslela. Prostě ať už uděláme cokoli, někdo se bude trápit. A to se mi nelíbí, Mags."
Má pravdu. Taky nechci, aby se takhle trápil. „Tak co navrhuješ?"
Nora se zazubí. „Najdeme mu holku. V Thajsku stopro najdem nějakou, která by mu mohla padnout do oka. On si s ní užije a na Lydii zapomene."
„A seš si jistá, že to zabere? Díky Lizzie na ni nezapomněl."
„Tak mu najdeme nějakou, díky který na ni zapomene, i kdyby nechtěl."

Do Amsterdamu doletíme bez zpoždění, naštěstí. Hodinu před přistáním už jsem myslela, že se unudím.
Z letadla se dostaneme jako jedni z prvních. Závan čerstvého vzduchu ve mně probudí novou energii. Všichni zamíříme do letištní haly, kde si vyzvedneme kufry. Díky bohu se žádný neztratil, toho jsem se hodně bála.
„Potřebuju kafe," prohlásím už prakticky cestou ke Starbucks. Nora mě rychle dohoní, stejně jako ostatní. Kromě Lydie si všichni objednáme velké kafe.
„Vážně nechceš, Sedmikrásko?" ptá se Hunter Lydie už snad po stý, přičemž ona opět zavrtí hlavou.
„Jsem ráda, že už je mi dobře, a nechci si podráždit žaludek kafem. Radši si dám pak někde ledovou vodu," usměje se.
„Tak dobře," svolí nakonec a cucne si ze svého kelímku.

V hotelu, který nám zařídila Hunterova máma, jsou pokoje jen po dvou nebo po třech. To je celkem podpásovka, protože teď budu muset být v pokoji s Rafem a ještě pořád nepříjemných Marcusem.
„Já budu s tebou klidně," nabídne mi šeptem Lydie, ale já zavrtím hlavou.
„Bydli s Hunterem, já to nějak přežiju. Jde jen o jednu noc," pousměju se, ale místo abych přesvědčovala ji, tak nějak o tom spíš přesvědčuju samu sebe.
Jen jedna noc, řeknu si v duchu. To zvládnu.