Neodcházej

21.

Před čtyřmi týdny

Už jsem v knihovně asi dvě hodiny a pořád mám pocit, že jsem se nic nenaučila. Zítra mám důležitou zkoušku a bojím se, že ji totálně zvořu. Věnovala jsem učení na ni týdny a už skoro ani nevím, kdo objevil Ameriku. Jo, jde o zkoušku z amerických dějin. Nuda, já vím. Proč se musím učit o amerických dějinách, když žiju v Kanadě?
Po dvou a půl hodinách prosezených na nepohodlné dřevěné židli nad knížkou, která mě baví zhruba stejně, jako bych četla o průjmu, mi přijde zpráva od Dylana.
Dylan: Přijď už. Stýská se mi. Moc dobře víš, že co neumíš teď, už nedoženeš. Navíc už teď umíš o Americe líp než sami Američani. Přichystal jsem překvapení, tak mě nenech čekat. Miluju tě.
Dneska máme pětiměsíční výročí. Zatím na každé naše výročí mě vždycky něčím překvapil, tak jsem zvědavá, co si přichystal dneska. Ať už to ale bude cokoli, vím, že se mi to bude moc líbit. Vážně ho moc miluju.
Maggie: Fajn, už jdu. Ať to překvápko stojí za to! Taky tě miluju.
Sbalím se věci, nasednu do auta a přijedu před Dylanův byt. Vyjdu schody nahoru, odemknu dveře a na zemi si všimnu okvětních plátků růží. Na tváři se mi rozlije úsměv. Projdu uličkou až do obýváku, kde spatřím Dylana v obleku s růží v ruce. Vlasy má učesané, tvář hladce oholenou.
„Vítej doma, lásko," pronese nadneseně se širokým úsměvem.
„Teda tohle jsem nečekala," zasním se. Převezmu si od něj růži a rovnou ji umístím do vázy s vodou. Odložím si bundu na židli, mikinu přetáhnu přes hlavu a zůstanu jen v bílém tričku a modrých džínách. Připadám si nepatřičně.
„Počkej chvíli," požádám ho a odběhnu do ložnice, kde mám schovaných pár svých věcí. Včetně černých krátkých úzkých šatů, které tu mám právě pro tyhle případy.
Rychle si upravím vlasy, svléknu si spodní prádlo a obléknu se do šatů. Bosá dojdu zpátky do obýváku, kde nám už Dylan nandal večeři. Upekl kuře – ví totiž, že právě pečené kuře patří mezi moje nejoblíbenější jídla.
Dojdu k němu, obejmu ho kolem krku a políbím ho. A pak znovu, vášnivěji. Natáhnu se k jeho uchu a zašeptám: „Měl bys vědět, že pod těma šatama nic nemám."
Podívám se mu do očí, které se zatmí. „Bože, Mags, proč mi to děláš tak těžký," procedí mezi zuby a hladově mě políbí. Přitiskne si mě k sobě tak pevně, že mám pocit, že mě snad udusí.
Chytnu ho za ruku a dovedu ho až k pohovce, kde se na něj obkročmo posadím. Znovu se zmocním jeho rtů.
„Vystydne nám večeře," šeptne, ale mně je to jedno.
„Studená je nejlepší," ujistím ho a on už dál nic nenamítá.
Vyhrne mi šaty až k bokům. Vsune mezi nás dlaň a začne mě třít na tom nejcitlivějším místečku. Zvrátím hlavu. Dyl mě líbá na krku, ve výstřihu, na hrbolcích ňader.
Zručně mu rozepnu knoflíky u kalhot, stáhnu je a nasednu na jeho tvrdý penis. A pak už to děláme všude po místnosti. Na gauči, na zemi, a dokonce i na tom perfektně prostřeném stole.

Po akci se vyčerpaně svalíme na pohovku. Je nám jedno, že nám vystydla večeře a že nás určitě slyšeli všichni sousedi. Je nám spolu naprosto blaženě.
„Vezmi si mě," pronese náhle. Zvednu hlavu z jeho hrudi a podívám se mu nechápavě do očí.
„Cos to říkal?"
Srdce mi buší jako o závod.
„Vezmi si mě, Maggie," zopakuje.
V puse mi vyschne a já najednou vůbec nevím, co říct. Dokonce se i štípnu, abych se ujistila, že se mi to nezdá.
„Jak to myslíš, že si tě mám vzít?"
Dylan se zasměje. „Jak bych to asi tak mohl myslet?"
Naprosto vyděšená jeho klidem vyskočím z gauče. „To je nějakej blbej vtip?"
„Myslím to vážně," namítne. Jeho klid začíná střídat panika.
„Ty chceš, abych si tě vzala? Abychom měli... svatbu? Vždyť spolu chodíme 5 měsíců! A mně je 22! Ještě jsem ani nedostudovala a už si tě mám brát? Ty ses úplně zbláznil!"
Začnu se soukat zpátky do šatů. Z obýváku běžím do ložnice, Dylan mě následuje. Hodím přes sebe kabát, nazuju si boty a vydám se ke dveřím.
„Kam jdeš? Musíme si o tom promluvit!" naléhá. Je pořád nahý, což mě ještě víc rozptyluje. Můj nahý přítel mě po pěti měsících vztahu žádá o ruku. No to je snad sranda.
„Já, já musím jít."
„Maggie!" křičí na mě, když sbíhám schody. Jelikož je nahej, ani za mnou neběží. Venku je jen pár stupňů nad nulou a já tu běhám s holýma nohama, bez spodního prádla a úplně zmatená.
Vím, že teď nemůžu domů, protože by se na mě hned všichni sesypali. Proto se posadím na lavičku v parku a jen koukám před sebe. Je mi jedno, že mi mrznou nohy. Můj mozek je totiž momentálně naprosto mimo.