Neodcházej

5.

Po dopolední přednášce se sejdeme s Markem na kafe. Občas takhle chodíme, abychom pokecali a upustili trochu páry, ale dneska se scházíme hlavně kvůli tomu, abych dostala odpovědi na otázky, které to jeho včerejší přiznání vyvolalo.
Sedneme si do naší oblíbené kavárničky nedaleko od školy. Máme tu oblíbený stůl – zadní u okna. Je to tu laděné do modro-hnědých barev. Židle jsou dřevěné a na nich jsou právě modré polštáře, které sezení zpříjemňují. Mají tu velké modré hrníčky, na stěnách obrázky nejkrásnějších památek z cizích zemí – moje nejoblíbenější je Eiffelovka se západem slunce. Působí to tu jako v pohádce.
Milá servírka, který vždycky na Markovi může oči nechat, nám přinese dvě kávy a pak už začnu s vyzvídáním.
„Tak povídej," pobídnu ho.
„Nevím, co ti mám povídat, Mags. Myslím, že je to dost jasný."
„Pořád miluješ Lydii, je to tak?"
Mark sklopí zrak k hrnku s kafem. „Když jsem ji tenkrát pozval na rande, ještě jsem to nebral tak vážně. Prostě jsme spolu párkrát zašli do pekárny a rozuměli jsme si. Líbila se mi – taky komu ne, že jo. Nechtěl jsem vidět to, že ona se zamilovává do Huntera. A když spolu začali chodit, prostě jsem myslel, že ji jen tak pustím z hlavy, jenže čím víc času u nás trávila, tím hůř jsem na tom byl. Vídat ji v jeho tričku, jak se spolu objímají a jak se na něj usmívá... chtěl jsem, aby se tak usmívala na mě, chápeš? Snažil jsem ty city potlačit tak zoufale, až jsem začal chodit s první, kterou jsem potkal."
„S Lizzie," doplním si.
Přikývne. „Lizzie je skvělá holka. Je hezká a má dobrý srdce, ale není to Lydie. A já už z toho cvokatím."
„Měl bys jim to říct, Marku..."
Marcus zvedne zrak a rázně zavrtí hlavou. „Ani náhodou. Hunter je můj kámoš, bydlíme spolu! Nevím, co by přišlo, kdyby věděl, že jsem zblázněnej do jeho holky. A Lydii? Nikdy už bych se jí nemohl podívat do očí."
„Ale lhát jim přece nemůžeš... zžírá tě to zaživa, to bylo včera vidět. Klidně ses mohl prořeknout před nima."
„To já vím taky, Mags, ale nemůžu jim to prostě jen tak říct. K čemu by to bylo? Vyhodit mě nemůžou, oni neodejdou a já taky ne, takže by to přivodilo akorát dusno, nic víc. Nikomu by to neprospělo."
Vím, že má zčásti pravdu. Kdyby jim to řekl, Hunter by ho nenáviděl, Lydii by ho bylo líto a Mark by se cítil akorát trapně. Jeho city tím nezmizí a jen by to přivodilo problémy do celé naší domácnosti. Navíc je tohle jejich poslední rok na škole. Proč si ho znepříjemňovat.
„Tak dobře," svolím nakonec, „ale s Lizzie se rozejít musíš. Nezaslouží si, abys ji dál vodil za nos."
„A co jí mám říct? Pravdu? Nikdy by si to nenechala pro sebe. Chodíme spolu sice jen pár týdnů, ale poznám, že mě má ráda. Nechci jí ublížit."
Povzdechnu si a chytnu ho za ruku. „Tímhle jí ale ubližuješ ze všeho nejvíc, Marku. Nezaslouží si chodit s někým, kdo miluje jinou."
„Nevím, jestli zrovna ty jsi nejlepší na dávání rad do vztahů," připomene mi.
Tiše se uchechtnu. „Ty na to nikdy nepřestaneš narážet, viď?"
„Promiň, ale tvůj rozchod s Dylanem byl naprosto hloupej. Po tom, co udělal, jsi se mu měla vrhnout do náruče, ne ho srazit na kolena. I když on už vlastně na kolenou byl, že jo," zasměje se.
Nikdy nepřestanu litovat, že jsem Markovi prozradila důvod našeho rozchodu. Vlastně jsem to ani neměla v plánu, ale v posledních měsících jsme se hodně sblížili. Vždycky jsem se se vším svěřovala Hunterovi – to on byl můj nejlepší přítel. Když ale začal chodit s Lydií, tak nějak mě nevědomky odsunul na druhou kolej, což mu nevyčítám, protože to je normální. Taky jsem díky tomu přišla na to, jaký je vlastně Marcus skvělý přítel.
Jak už jsem řekla, začali jsme spolu chodit téměř každý den po škole do téhle kavárny, chodili jsme na procházky a já ho měla příležitost poznat jako skvělého důvěrníka, který vždycky uměl poradit. Tak nějak zaplnil místo po Hunterovi.
Proto když na mě dotíral, proč jsme se vlastně rozešli, a co k tomu vedlo a jestli by to nešlo ještě zachránit, jsem mu to prostě prozradila.
„To bylo ale úplně něco jinýho a víš to moc dobře... Vždyť jsme spolu ještě nechodili ani rok! Nešlo to jinak."
„Stejně to ale nebyl důvod k rozchodu. Mohla jsi mu prostě vysvětlit, že na to ještě nejsi připravená, a mohli jste prostě jet dál."
To už se téměř rozesměju. „Jet dál? Nejsi náhodou ještě ožralej?"
„No dovol? Já nikdy," zazubí se.
„Myslím, že to byl osud, víš? Že to odmítnutí se prostě mělo stát, že si prostě nejsme souzení."
„A nebo jsi udělala největší chybu v životě."