Neodcházej

39.

V 11:15 nám letí letadlo z Torontského letiště do Amsterdamu, kam bychom měli přiletět přibližně o sedm hodin později, tedy v 18:15. Tam přespíme v hotelu kousek od letiště, který máme díky Hunterově mamce zadarmo. A druhý den nám to letí v 9:45 a za příšerných jedenáct hodin bychom měli konečně dorazit do Bangkoku.
S myšlenkou na dva dny prakticky strávené jen v letadle se probudím. Lydie vedle mě ještě pochrupuje, takže se z postele nijak neženu. Natáhnu se po telefonu a doufám, že v něm najdu zprávu od Dylana, ale nenajdu. Dává mi volnost, sám to řekl. A já vím, že bych mu měla jeho přání splnit, proto telefon odložím zpátky na noční stolek.
Z obýváku zaslechnu hlasy. Potichu se zvednu z postele, abych Lydii nevzbudila, a zamířím za nimi. Spatřím ale jen Rafa v černých boxerkách vesele diskutujího s Marcusem v jeho spacích trenkách s Medvídkem Pú. Nechápu, proč mají kluci ve zvyku spát jen ve spodním prádle. I když pohled na Rafovo polonahé vypracované tělo se mnou takhle ráno dělá divy.
V tom se otevřou dveře i od pokoje Nory a Brada. On je, překvapivě, jen ve spacích trenkách, ona ve sportovní podprsence a kraťáskách, které jí sotva sahají pod zadek. Náhle si ve svým tričku a dlouhých kalhotách připadám jako v kombinéze.
„Dobrý ránko," pozdraví nás Brad hromadně. Hned se dá do řeči s klukama, zatímco Nora nenápadně kývne hlavou k mým dveřím. Je mi jasný, co mi tím naznačuje.
Obě zapadneme do mého pokoje a posadíme se na postel k Lydii, která už je vzhůru a listuje stránkami v telefonu.
„Tak jak ti je?" zeptám se jí a prozradím Noře všechno a naší noční výpravce na záchod.
„Překvapivě dobře. Jsem ráda, že jsem si to odbyla už v noci, tak snad už budu mít dneska pokoj."
„Určitě," ujistí ji Nora s úsměvem.
„Hunter už je vzhůru?"
Přikývnu. „Je v koupelně."
„Můžeš zajít na ranní dostaveníčko," mrkne na ni Nora, přičemž ji s Lydií obě spražíme pohledem. Nora hned zvedne ruce v obranném gestu. „No co je, víc těhotná už být nemůže," zazubí se.
Lydie po ní hodí polštářem a všechny se tomu zasmějeme.
„Pojďte už se radši nasnídat a dobalit poslední věci, ať pak nemáme fofr," řekne Lydie a vyskočí z postele. My s Norou ji následujeme.
Jakmile si jí Hunter všimne, přiskočí k ní. „Tak jak ti je? Vypadáš líp než včera."
Lydie se usměje a jemně ho políbí. „Taky je mi líp. Říkala jsem, že to je jen nějaká viróza."
„Tak to se mi ulevilo, Sedmikrásko," uculí se a políbí ji znovu.
Oči mi sjedou na Marka, který to celý sleduje z pohovky. Poslední týdny jsem s ním vůbec nemluvila. Nebo teda jasně, že mluvila, ale nikdy nebyl čas si spolu vyloženě sednout a promluvit si. Najednou mě zaplaví pocit, že jsem naprosto příšerná kamarádka. On mě podržel, když jsem to potřebovala, ale já tu pro něj teď vůbec nebyla. Nejradši bych si nafackovala.
Když si všimne, že se na něj dívám, jen s posmutnělým výrazem pokrčí rameny.
„Jdu do sprchy!" křikne Nora a všichni, včetně mě, zaprotestujeme, ale nikdo ji nestihne dohonit. Proto si jen odevzdaně sednu vedle Marka a pohladím ho povzbudivě po paži.
„Promluvíme si v letadle?"
Přikývne.