Neodcházej

3.

Hunter a spol zápas vyhráli, což znamená, že míří výhru oslavit do místního karaoke baru. Stejně tak Lydie, která mě táhne davem lidí mířících pryč ze stadionu.
Chvíli trvá, než se vydereme ven, a ještě delší chvíli trvá, než se venku objeví kluci. Lydie okamžitě vběhne do Hunterovi otevřené náruče. Zabolí mě je takhle vidět. A zároveň to ve mně vyvolá bolestivé vzpomínky. A v tom se můj pohled střetne s Dylanovým.
Dneska hrál skvěle, ostatně jako vždycky. Na ledě je jako utržený ze řetězu. Užívá si to, to nejde přehlédnout. A já ho milovala při tom pozorovat. Vždycky, když se na mě z ledu podíval, jsem měla pocit, že mi předává trošku ze svého nadšení. Měla jsem pocit, že to sdílím s ním. Ale teď už je to pryč.
„Jdeš s náma?" zeptá se mě Lydie, čímž mě vyruší z myšlenek. Odvrátím pohled od Dylana a pohlédnu do jejích tmavých očí.
„Asi spíš pojedu domů."
Lydie mě s povzdechem pohladí po paži. „Ale no tak, pojď s náma. Přijdeš na jiný myšlenky a užiješ si to, slibuju."
„Lydie má pravdu, Mags. Nemůžeš se věčně jenom schovávat a smutnit," přisadí si Hunter.
„To já všechno vím, ale dneska bych vám akorát kazila zábavu. Zavolám si taxíka, objednám si obří pizzu a půjdu brzo spát."
„Určitě? A nemám jet s tebou?" nabídne mi Lydie, ale já jen zavrtím hlavou.
„Chci být sama."
„Tak dobře. Napiš mi až dorazíš, jo?"
„Jasně," slíbím jí s úsměvem.
Sleduju je, jak odkráčí k dodávce, která společně s dalšíma klukama a jejich holkama míří do baru. Pozoruju je, jak nastupují dovnitř, a jak mi za pár vteřin zmizí z dohledu.

S povzdechem si vytáhnu telefon z kapsy a na internetu začnu hledat číslo na nejbližší taxislužbu, když se ozve Dylanův hlas.
„Já tě odvezu, jestli chceš."
Otočím se k němu a pohled v jeho očích mě téměř srazí na kolena.
„Tys nejel s nima?" divím se.
„V posledních týdnech nemám zrovna náladu na paření."
„Aha," hlesnu. Po těle mi přeběhne mráz. Přitáhnu si kabát víc k tělu a zmrzlé ruce zastrčím do kapes.
„Tak pojď, prosím tě, nebo tady zmrzneš."
Nevím, jestli bych normálně nabídku dvaceti minut v autě s Dylanem přijala, ale teď mi nic jiného nezbývá. Nerada bych zmrzla při čekání na taxíka.
Posadím se do vymrzlého auta, které až příliš voní po něm. Zaplaví mě vzpomínky na všechny ty večery, které jsme strávili v objetí na kapotě, pozorujíc černou oblohu prozářenou milionem hvězd. Jak jsme se dohadovali, jaký souhvězdí je jaký, nebo když jsme se milovali na zadní sedačce auta. Jak jsme se smáli, když jsme se tam za boha nemohli uvelebit, a nakonec jsme prostě jen v objetí usnuli. A jak se tak dívám na Dylana, myslím, že si vybavuje totéž. Ani jeden ale nic neřekne.
„Dneska jsi hrál skvěle," prolomím ticho v půli cesty.
„Soupeř nestál za nic," pokrčí jen rameny. Jeho hlas zní odměřeně.„Ale i tak jsi byl skvělej."
„Tak děkuju."
Ještě nikdy jsem nezažila takhle divnou atmosféru. Cítím z něj, jak moc mě nenávidí. A já se mu vůbec nedivím za to všechno, co jsem mu udělala.
„Proč jsi mi vůbec nabídl odvoz domů, Dyle? Já vím, že mě nenávidíš."
Dylan zastaví před vchodem k mému domovu. „Myslím, že jsem ti řekl dost jasně, co k tobě cítím. A nenávist to opravdu není, Mags."
„Ale..."
„Já chápu, že to na tebe bylo moc rychlý. Chápu, žes na to nebyla připravená. Nemusíš mi nic vysvětlovat."
Pohlédnu do jeho modrých očí, když ucítím na tváři slzu. Rychle ji setřu a zhluboka se nadechnu, abych zaplašila další. „Nechtěla jsem ti ublížit," šeptnu téměř nehlasně.
Dylan se smutně pousměje a hřbetem ruky mě pohladí po studené tváři. „To já vím."
Nahnu se k němu a když ucítím jeho dech, téměř přestanu dýchat. Tak moc bych ho chtěla políbit, ale vím, že když to udělám, zlomím jemu i sobě srdce ještě víc, než už jsem to udělala.
„Už musím jít," řeknu tiše.
Dyl se odvrátí a přikývne.
„Děkuju za odvoz," dodám ještě, než zavřu dveře. Dylan jen opět přikývne a pak už zmizí. Ještě ho chvíli sleduju a když mi zmizí z dohledu, odemknu dveře a schovám se před světem ve svém bytě.