Neodcházej

13.

Zábava se rozjede naplno. Kluci si s Rafem okamžitě padnou do noty, řeší hokej, basket a snad každej další sport, co byl kdy vymyšlenej. Huntera zajímá jeho studium v Paříži, zatímco ostatní kluci vyzvídají hlavně o Francouzskách. Převážně je zajímá, jestli líbají vážně tak dobře, když je po nich polibek přímo pojmenovaný. Rafe je diskrétní, prozradí jim jen minimum.
Všichni se dobře baví, až na Dylana, který popíjí svoje pivo a s nikým se nebaví. Myslím, že tak trochu žárlí, že se kluci baví víc s jeho bratrem než s ním. Nevím ale, proč se k nim prostě nepřidá.„Co kdybys něco zazpívala?" navrhne mi Lydie nečekaně, když barman vyhlásí volný mikrofon.
„Cože? Proč já?"
„Víš, jak jsme se bavily o tý svatbě?" zašeptá. „Jak jsi mi říkala, jak to bylo všechno rychlý a ty jsi celá zmatená. Že bys potřebovala udělat tlustou čáru."
„A?"
„Tohle by ti mohlo pomoct. Vždycky, když zpívám, dostanu ze sebe všechny skryté emoce. Všechno se vyplaví na povrch a když písnička skončí, cítím se svobodná. Volná."
Něco na tom možná bude, ale přece si nemůžu jít stoupnout na pódium před tolik lidí, když jediné místo, kde jsem doposud zpívala sama, je moje sprcha.
„Nemůžu," zavrtím hlavou. Lydie vyskočí na nohy a doběhne na pódium.
„Ahoj! Jmenuju se Lydie a tamhle moje kámoška," ukáže na mě, „by ráda něco zazpívala, ale je nervózní. Pojďme jí zatleskat a trochu ji povzbudit!"
Všichni v sále začnou tleskat a hvízdat a mě polije studený pot. Za tohle Lydii zabiju. Pohlédnu zmateně na Huntera, Dylana a potom na Rafa, který opět celý září a tleská s ostatními.
„To zvládneš," zašeptá mi do ucha. Nervózně se usměju a vstanu, čímž se lidi v sále roztleskají ještě víc. Když se po cestě na pódium míjím s Lydii, řeknu tiše: „Jsi mrtvá."
Ona se ale jen zazubí a sedne si na svoje místo. Rozklepaně si stoupnu za mikrofon a zhluboka se nadechnu. „Já se, ehm, jmenuju se Maggie a chtěla bych zazpívat It will be okay od Shawna Mendese."
Pohlédnu na kluka za klavírem, který s úsměvem přikývne.
Jakmile začne hrát, sevře se mi žaludek. Když ale zazpívám první větu, všechno ze mě opadne. V hlavě se mi promítne celý náš vztah s Dylanem, což ve mně opět probudí všechnu tu bolest. Bolest, kterou přenesu do písničky. Do písničky, kterou jsem si pouštěla od našeho rozchodu každý den a která mi dodávala naději, že bude všechno v pohodě. Lydie měla pravdu – tohle je ta tlustá čára, kterou jsem potřebovala. Všechny svoje emoce vložím do slov, co zpívám, a cítím, jak mě ta palčivá bolest postupně opouští. Už se ani nesoustředím na to, jestli nezpívám falešně, ale jen na tu úlevu.
Při posledním refrénu otevřu oči a můj pohled se setká s Dylanovým. Teprve teď si uvědomím, že mi po tvářích stékají slzy. Ale nejsou to slzy smutku, nýbrž štěstí. A myslím, že on cítí to samé co já. Tu úlevu.
Když písnička skončí, místností se rozezní potlesk. Já se ale soustředím jen na Dylana, který vstane ze židle a dojde až ke mně. Seběhnu tři schůdky dolů z pódia a pak se jen obejmeme.
„Dyle, já..."
„Já vím," šeptne a obejme mě ještě pevněji. Jako by to snad mělo být naposledy.
„Miluju tě."
„To já tebe taky, Mags."
„Ale víš, že tohle je..."
„Konec," dopoví za mě. „Úplný konec."
Náš rozhovor proběhne v naprosté tichosti. Hosté v sále si hledí svého, jen naši přátelé nás pozorují.„Měj se, Maggie."
„Ty taky, Dyle."
Dylan si beze slova vezme bundu ze židle, mávne na lidi u stolu a zmizí ve tmě. Všechny pohledy se opět obrátí ke mně. Lydie vstane a obejme mě. To rozpoutá další vlnu slz, kterým se tentokrát nebráním. Vlastně je přímo vítám, protože silná osoba není ta, co nepláče, ale ta, která potom vstane a bojuje dál.