8.

904 56 2
                                    

Za pár vteřin se vrátí z pokoje v šedých teplákách a čistém bílém tričku s krátkým rukávem. Dá vařit vodu na čaj a pak se posadí na gauč vedle mě. Posadí se docela blízko, ale zároveň dost daleko.„Přinesla jsi Dylovi věci?"
Přikývnu. „Včera mi donesl ty moje, tak už bylo na čase."
„To chápu. Rozchody jsou těžký. Sám jsem si před šesti lety prošel ošklivým rozchodem a i teď si přesně vybavuju ten nepříjemný pocit."
„Proto jsi odjel do Paříže? Aby ses vzpamatoval a přenesl se přes to?"
Rafe si poposedne trochu blíž. „Taky, ale hlavně jsem tam chtěl studovat. Odjakživa jsem blázen do Paříže a studovat tam byl můj sen. A když přišel rozchod, bral jsem to jako znamení. Byla jsi někdy v Paříži?"
Zavrtím hlavou. „Nebyla, ale hrozně bych tam chtěla. Chtěla bych vidět Louvre a dostat pusu u Eiffelovky," uculím se.
„Vzal bych tě tam," řekne nečekaně.
Vykulím oči.
„Teda samozřejmě, kdybys chtěla. Ale chápu, že by to bylo divný, když už s Dylanem nechodíte," opraví se rychle.
Jako na zavolanou se otevřou hlavní dveře. Vyskočím z pohovky.
„Tu slaninu už neměli, tak jsem koupil obyčejnou šunku. Ta snad bude..."
Umlkne uprostřed věty, když mě spatří. „Mags? Co tu děláš?"
„Já," doběhnu ke krabici, kterou jsem odložila k televizi, „jsem ti přinesla věci. Dala jsem dohromady všechno, co jsem našla, tak snad jsem nic nezapomněla."
Jeho výraz se z překvapeného změní ve smutný. „Aha, tak díky. Jsi hodná."
„No, tak já už pojedu. Ráda jsem tě poznala, Rafe."
„Potěšení na mé straně," usměje se a políbí mě na hřbet ruky. Opět při tom gestu celá zrudnu.
„Tak, ehm, ahoj."
„Měj se," rozloučí se Dyl. Obléknu si kabát, obuju se a vystřelím z bytu.

Když se usadím do auta, spadne mi kámen ze srdce. Tak moc jsem se tohohle momentu bála, až to prostě celý uzavřu, a teď, když už to mám za sebou, se mi svým způsobem ulevilo. Tak moc jsem Dylana milovala, ale asi to byl vážně osud, že se stalo, co se stalo, a my se rozešli.
Místo cesty domů se rozhodnu zajet do nejbližšího obchoďáku. Dneska je 14. prosince a já ještě nemám žádné dárky. Domů pojedu den před štědrým dnem, takže na sehnání všech dárků mám devět dní. Jo, moc času na to nemám.
Když zaparkuju v garážích největšího obchodního domu tady v Torontu, vydám se do patra s oblečením. A přesně jak jsem čekala, je to tu naprosto přelidněné. Všichni shánějí vánoční dárky na poslední chvíli jako já.
Jen z obchodů s oblečením vypadnu až o dvě hodiny později a to nemám zdaleka dárek pro všechny. Sehnala jsem dárek po mamku, starší sestru a pro Lydii a Noru, ale pro kluky zatím žádný dárek nemám. Upřímně ani nevím, co bych jim koupila. Pro holky se dárky vybírají snadno, jelikož jim prostě koupím to, co vím, že budou nosit, ale co mám koupit klukovi? To prostě netuším.
Zamířím do hračkářství, kde koupím vysněnou panenku mojí malé neteře. Je hrozné, kolik tyhle věci dneska stojí.
S věcmi zamířím do auta s tím, že zbytek dárků objednám na internetu. Když to objednám ještě dneska, určitě to do Vánoc přijde.

Když se s taškou plnou věcí dobelhám domů, upoutá mě hluk v obýváku. Tašku odložím do pokoje, aby ji nikdo neviděl, a vydám se za hlukem, který způsobila Lydie a Hunter s Markem. Přitáhli totiž stromek, který je snad vyšší než Mount Everest.
„Co to je?" zhrozím se.
„Já jsem jim říkala, že je moc vysokej, ale oni ne ne, že se sem vejde akorát," vysvětlí mi Lydie.
„Fajn, ježíš," uzná Hunter. „Možná jsme to trochu neodhadli."
„Stačí, když mu trochu zkrátíme kmen a ustřihneme pár spodních větví a bude to v pohodě."
„A máte vůbec pilu nebo něco?" ptám se pochybovačně.
Hunter se podívá na Marka, který zavrtí hlavou. „No tak asi nemáme," zkonstatuje Hunter.
„Takže tu budeme mít strom, kterej je tak vysokej, že sahá až úplně na strop? Paráda," zasměje se Lydie.
„Tak ji skočte někam koupit, ne? Takhle ho tu přece mít nemůžeme."
Hunter přikývne. „Můžeme ji koupit dneska, až půjdeme z kina," navrhne Lydii.
„Jo, to bychom mohli."
„Tak paráda," usměju se.
„A jak to vlastně dneska šlo?" zeptá se Lydie.
„V pohodě. Seznámila jsem se s jeho bráchou."
Lydiiny oči se úplně rozsvítí. „To fakt? A jakej je?"
„Hele hele," vloží se do toho Hunter, „brzdi, holčičko."
Lydie ho obejme kolem krku. „Klídek, ty moje žárlivko," uculí se a věnuje mu zamilovanou pusu. To Huntera zklidní.
„Tak drbejte, holky moje, já jdu kouknout na net, kde bychom mohli sehnat tu pilu," oznámí nám Hunter. Ještě jednou Lydii políbí a pak už se odebere k sobě do pokoje.

NeodcházejOpowieści tętniące życiem. Odkryj je teraz