Neodcházej

53.

Po třech hodinách strávených na pláži už mě z toho slunce rozbolí hlava. „Nechcete už jít dovnitř? Bolí mě hlava."
„Teď? Vždyť jsou teprve tři odpoledne," namítne Nora, která si to opalování užívá jako pes drbání.
„Já s tebou půjdu," řekne Lydie a začne si balit věci.
„Mám jít s tebou?" nabídne jí vehementně Hunter, ale Lydie hned zavrtí hlavou.
„Nemusíš mě pořád zachraňovat. Nic mi není, Huntere. Vážně."
Hunter přikývne a krátce ji políbí. „Ale zavolej mi, kdyby něco."
„Zavolám," slíbí mu. Přehodí si plážovou tašku přes rameno a kývne na mě, že můžeme jít.
„Vážně jsi chtěla odejít jen kvůli bolení hlavy nebo kvůli tomu, že bychom tu mohli potkat tvýho číšníka?" zeptá se mě Lydie, když dorazíme domů. Vytáhnu z tašky mokrou osušku a dojdu ji pověsit ven na balkon, aby mi uschla.
„Tak zaprvý, není to žádnej můj číšník, a ne, nebylo to kvůli němu."
Lydie si mě změří podezíravým pohledem. Fakt nenávidím, když se na mě takhle dívá. „A jsi si tím jistá?"
„Jo, Lydie, jsem. Navíc proč bych se mu měla vyhýbat?"
„Možná sis rozmyslela to, cos mi včera říkala. Možná ti došlo, že je to blbost."
„Blbost?" ohradím se. „Není to blbost."
„Ale je," namítne. „Jen si nechceš přiznat, co vlastně chceš."
„Já už to nechci řešit, Lydie. Nechci se pořád zabývat tím, co je správný nebo co bych měla udělat. Chci prostě žít a dělat si, co zrovna uznám za vhodný. A teď zrovna nechci nic než zavolat Dominicovi a jít s ním na rande. Chci si to užít a neřešit pořád jiný lidi."
Lydie se položí na mou postel a povzdychne si. „Promiň."
„Za co se mi omlouváš?"
„Že tě nutím dělat něco, co nechceš. Vlastně tím svým způsobem utíkám od svých vlastních problémů."
Lehnu si vedle ní a oči zabodnu do stropu. „Jako od toho vetřelce, co máš v děloze?"
Lydie vyprskne smíchy. „Vetřelce?"
„Tak jak jinak tomu mám říkat?" pokrčím pobaveně rameny. „Je to svým způsobem vetřelec."
„No jo, to je vlastně pravda."
Překulím se na bok a podepřu si hlavu polštářem. „Fakt mu to nechceš říct už teď? Není zbytečný to odkládat?"
„Není," zavrtí hlavou. „Chci si to tady užít. Chci abychom si to tady všichni užili a ne abychom všichni řešili jenom to, že za devět měsíců porodím malýho vetřelce."
„Takže si to necháš?"
Lydie mi pohlédne do očí a přikývne. „Miluju Huntera. A chci s ním mít dítě. A navíc mi není 18, abych se o něj nezvládla postarat. Já to zvládnu. Vím, že jo."
„Takže budu tetička?" rozzářím se.
Rty se jí zvlní do úsměvu. „Budeš tetička."
Na nočním stolku mi zavibruje telefon. Natáhnu se k němu přes Lydii, která zaskučí bolestí. „Ještě chvíli v tom pokračuj a možná potratím," zasměje se.
„Hahaha."
Odemknu telefon a najdu tam zprávu od Dominica.
Dominic: Pojď ven před dům.
„Co je?" zeptá se Lydie, když si všimne mého nervózního výrazu.
„Je tu Dominic."
„Jakože tady?"
Přikývnu. Vyskočím z postele a opatrně vykouknu z okna. Lydie mě okamžitě následuje.
„Už jsem zapomněla, jakej je to fešák," zazubí se Lydie. Má pravdu, je to fešák. Opírá se o svou motorku, v ruce drží helmu a s jeho vlasy si pohrává vítr.
„Mám tam jít?" zeptám se jí nervózně. Ona jednoznačně přikývne. S úsměvem si strčím do kapsy peněženku a telefon a vyběhnu ven. Jakmile otevřu dveře, Dominic mě obdaří širokým úsměvem. „Páni. Vědět, že mě přivítáš v tomhle, přijel bych dřív."
Sklopím oči a zjistím, že mám na sobě jen podprsenku od plavek a džínové kraťasy, které jsem si natáhla, když jsme se s Lydií vrátily.
„No, nějak jsem neměla čas se převlíknout."
„Tak pojď," pobídne mě a podá mi přilbu, kterou mi pomůže zapnout. Posadím se za něj, chytnu ho kolem pasu a těsně před tím, než vyrazí, vzhlédnu do okna svého pokoje, kde zahlédnu křenící se Lydii. Nenápadně na ni mávnu a pak už zmizíme z pozemku.

Ahoj!
Moc děkuju za všechny komentáře, kterými zásobujete poslední kapitoly, moc si jich vážím a i díky nim už jsem s příběhem prakticky na konci. A jelikož už mi chybí dopsat jen pár posledních kapitol, budou teď nové kapitoly vycházet každý den.
Tak si užijte zbytek příběhu!
Romča