Neodcházej

62.

 „Pět... čtyři... tři... dva... jedna... Šťastný nový rok!"
Všichni kolem se rozburácí. Začnou jásat, tleskat, křičet. A i když jsem si letos s nikým nedala novoroční pusu, tenhle večer jsem si užila naplno.
S Dominicem jsme se rozloučili objetím. Poděkovala jsem mu za všechno, co pro mě udělal, a že mi tuhle dovolenou o tolik zlepšil. A taky za to, že jsem díky němu teď prakticky slavná, čemuž jsme se oba jenom smáli.
I Marcus se nakonec překvapivě objevil. Hunter s ním sice nepromluvil, ale já ho ujistila, že se usmíří. Oni dva se vždycky usmíří, to ani jinak nejde.
Nora s Bradem si novoročně užívají už přes hodinu. A jelikož se z Hunterova a Lydiina pokoje neozývá žádný odpor, myslím, že provádí to samý. Jen tišeji.
Já mezitím sedím na balkoně se sklenkou vína v ruce a pozoruju tmavou hladinu moře. Zvuky přílivu mě uklidňují. A klid je přesně to, co teď potřebuju.
V tom vrznou dveře a na studenou podlahu vstoupí Rafe. Lekne se, když mě spatří. „Maggie? Promiň, já myslel, že už spíš."
„Vlastně nějak nemůžu spát."
Rafe přikývne a svalí se na vedlejší proutěné křeslo. „Já taky ne. Je mi smutno, když si představím, že je to tady naše poslední noc."
„Netěšíš se domů?"
„Ale jo, těším. Spíš se netěším na to, co přijde potom."
„Jak potom?" nechápu. Odložím skleničku na stůl a natočím se čelem k Rafovi.
„Dva dny po tom, co se vrátíme, mířím zpátky do Paříže."
Tělem mi projede neznámý chlad. „Tak brzo?"
„Musím nastoupit zpátky do práce a pak taky do školy. Čeká mě další semestr," pousměje se. V jeho úsměvu ale neobjevím ani špetku štěstí. Spíš nervozity, stresu a bolesti.
„Taky se mi nechce zpátky do školy," povzbudím ho, i když vím, že to není to samé.
Rafe si složí nohy do tureckého sedu a povzdechne si. „Bude mi to chybět. Ta bezstarostnost. To, že vstaneš v kolik chceš, dáš si velkou snídani s přáteli a zamíříš k vodě. Paříž je skvělá, to jo, ale tohle tam nezažiju."
„Určitě si tam s přáteli taky užíváte spoustu srandy."
„Upřímně? Já tam moc přátel nemám, Maggie. Určitě ne takových. Vlastně jsem tam většinu času sám. Nebýt práce a školy, umřel bych na samotu."
Zabolí mě to. „To mě mrzí, Rafe. To mě moc mrzí."
„To je život," pokrčí rameny a nasadí zpátky svůj přirozený úsměv.„Občas je ale až moc těžkej."
„Koho by to bavilo, kdyby byl snadnej?" zasměje se. „Život prostě není továrna na splněná přání. Nikdo nemůže mít všechno, co chce. Ale pak, když nastane okamžik jako tenhle, kdy dva přátelé sedí na balkoně s výhledem na moře a povídají si o životě, si uvědomíme, že to za to stojí. Všechny ty problémy, starosti a strasti, které doprovázejí každý den, všechno to stojí za tenhle okamžik."
Do očí už se mi opět derou slzy. Snad nikdy jsem toho nenabrečela tolik jako za posledních pár týdnů. Mám pocit, že poslední týdny jsou jen nekonečný pláč. Ale Rafe má pravdu. Všechno to stojí za to.
Zbytek noci strávíme na tom balkoně. Povídáme si o životě, o minulosti a i tom, co plánujeme do budoucna. Filozofujeme nad smyslem života a za tuhle noc – za těch pár hodin – se o sobě dozvíme téměř všechno. A když už pak každý zamíříme do svého pokoje, já jen zabořím hlavu do polštáře a rozbrečím se. Protože vím, že tohle už za týden nezažiju. Ne takovouhle noc, ne tady a ne s ním.

Ráno věnujeme balení. V noci jsem toho moc nenaspala, takže mi to nejde tak rychle jako obvykle. Pouklízíme s holkama celý dům, zatímco kluci vyrazí ještě na poslední procházku. Dokonce i s Marcusem, kterého Hunter jakžtakž vzal na milost.
„Nejradši bych se rozbrečela," přizná Lydie po hodině balení.
Svalím se vedle ní na pohovku a povzbudivě se na ni usměju. „Buď v klidu, já probrečela půlku noci."
Na krátkou pohovku se k nám přidá i Nora, ale ta se k našemu depresivnímu týmu nepřidá. „Já bych si nejradši zopakovala minulou noc."
„Bože," zaúpíme s Lydií synchronizovaně a já po ní mrštím jeden z ozdobných polštářků, které zdobí tuhle pohovku.
Kluci nám po hodinové procházce s balením vypomůžou a dvě hodiny před odjezdem na letiště máme oficiálně sbaleno.
„Nemůžu uvěřit, že za pár hodin už budeme sedět v letadle," povzdychne si Brad, zatímco si přivine Noru na klín. Ta ho láskyplně políbí na koutek úst.
„Klidně bych si to tu prodloužil o další měsíc," přidá se k němu Hunter.
„Nesmutněte všichni, vždyť to, že dneska odjíždíme, neznamená, že už se sem nikdy nevrátíme. Můžeme tyhle výlety podnikat častěji."
„Nemyslím, že budu na podobný výlet v nejbližším roce mít," uchechtnu se.
Lydie se zazubí a obejme mě kolem ramen. „Můžeme si vyjet třeba jen na den někam do přírody. Nebo třeba za Rafem do Paříže."
„To by bylo skvělý," chytne se toho hned Rafe. „Můžu vám ukázat, jak je Paříž ve skutečnosti krásná a romantická."
Ostatní jeho nadšení vítají, mě spíš rozesmutní. Vzpomenu si na náš včerejší rozhovor, kdy mi prozradil, že je v Paříži vlastně docela osamělý. Kdyby nestudoval tak daleko, jezdila bych ho navštěvovat. Takhle to ale realisticky nevidím na víc než jednou za rok.
„Letos plánuju jezdit domů častěji, tak doufám, že na mě hned, jak se vrátíme, nezapomenete."
„Už teď se tě nemůžem dočkat, brácho," zazubí se Hunter, kterému Rafe skutečně přirostl k srdci. Jsem ráda, že si tak rozumí.