1.

2.5K 75 16
                                    

Ve dvě hodiny odpoledne zaparkuju před naším bytovým domem. Najít tady místo na parkování je dost často stejně těžké, jako bych snad chtěla zaparkovat na dálnici. Za tu dobu, co tu bydlím, jsem si na to už zvykla.
Vystoupím z vyhřátého auta do chladné zimy, která tu poslední týdny vládne, a rovnou zamířím ke kufru. Vyndám dvě plné tašky jídla, které, doufejme, vydrží dýl jak týden, zamknu auto a zamířím s tím do domu. Vyjedu do posledního patra, odemknu si dveře a okamžitě zaslechnu zvuky.
V chodbičce se během dvou vteřin objeví můj spolubydlící Hunter, jen v kraťasech, jejichž tkaničky má každou jinde. Nejsem včerejší, vím přesně, proč vypadá tak roztěkaně. „Maggie! Co tu děláš tak brzo?"
Z obýváku slyším pobíhání po podlaze. „Odpadla mi poslední přednáška, tak jsem ten nákup stihla rychleji. Byl i menší provoz."
Hunter přikývne a když se kolem něj pokusím projít, pevně mě obejme. „Víš, fakt tě mám rád, Mags. Já vím, moc často to neříkám, ale fakt tě mám rád."
Pobaveně se od něj odtáhnu, sundám si kabát a boty, vezmu tašky a odnesu je do kuchyně.
„Ahoj," pozdravím Lydii, která se na mě zpoza baru usmívá. Vlasy má stáhnuté v rozcuchaném, na honem dělaném drdolu, oblečení pomačkané. Na rozdíl od Huntera se mě ale nesnaží přesvědčit, že tu luštili křížovky.
„Nazdárek," zazubí se. „Zase to zkoušel?"
„Zase," přikývnu. Lydie se smíchem zavrtí hlavou a pomůže mi vytahat nákup z tašek.
„Fakt vás nesnáším," zabručí Hunter. Oblékne si tričko a ihned se zmocní chipsů, které jsem mu přinesla.
„Říkala jsem ti, že není blbá." Otočí se ke mně. „Asi nechce, aby jeho milovaná spolubydlící tušila, že ještě pořád spí se mnou."
„No jo," přitakám. „Víc než půlroční vztah, to je pro Huntera rekord."
Lydie se zasměje, Hunter nás obdaří dalším ze svým uražených úšklebků. „Já tě jen nechci pohoršovat, Mags. Nic víc, nic míň," pokrčí rameny.
„Není mi devět, Huntere. Nemusíš mě pořád ochraňovat."
Lydie na mě soucitně pohlédne. „Jsi v pohodě?"
Nesnáším tenhle její pohled. Nesnáším soucitný výrazy. A ještě víc nenávidím, když mě někdo lituje. „Jsou to už dva týdny," připomenu jí.
„To neznamená, že už ses přes to dostala."
„Je to jen rozchod, Lydie. S Dylanem jsem si neslibovali děti ani společnou budoucnost. Já jsem v pohodě." Prázdné tašky uklidím do skříňky, která vyloženě taškami přetéká. Vždycky žádám kluky, aby všechny přebytečné vyhodili, ale myslíte, že se dočkám? Nedočkám.
„A nemusíte předstírat, že nejste šťastní, jenom proto, abych se já necítila blbě. To nepotřebuju."
„Dobře," přikývne Hunter, ale jak ho znám, stejně to bude dělat dál. Od doby, co chodí s Lydií, je jinej. Dřív to býval neotesanej a nafoukanej blbec, co si vodil domů každý týden jinou holku. Na žádný z nich mu ale nezáleželo. Vlastně mu vždycky záleželo jen na sobě a na hrstce přátel, mezi které spadám i já.
Seznámila jsem se s ním před třemi lety, kdy jsem si sháněla ubytování někde blízko školy a  za které bych nemusela platit tisíce měsíčně. Když jsem objevila Hunterův inzerát, byla to téměř jasná volba. O Hunterovi už jsem slyšela – každý na škole o něm slyšel. Byl to vyhlášený krasavec, co miluje hokej a holky. A když jsem ho poznala, zjistila jsem, že se ty drby nemýlí. Zároveň jsem v něm ale našla nejlepšího přítele, díky němuž jsem se dostala přes rozchod s Oliverem, mým tehdejším přítelem. A vlastně teď i přes rozchod s Dylanem, mým druhým přítelem tady na vysoký.
Když jsem poznala Lydii, jeho nynější přítelkyni, hned jsem poznala, že to je holka, která ho vytáhne z jeho ulity. Viděla jsem na něm, jak zápasí se svou vlastní identitou, jak zápasí proti citům, které v něm vzbuzovala. A i když oba tvrdili, jak jsou to jen přátelé, já věděla, že nejsou. A myslím, že v hloubi duše to věděli i oni sami.
Teď je prosinec, já jsem ve třetím ročníku a oni zažívají nejkrásnější půlrok svého života. Jak to sami říkají. A ano, občas žárlím, když je vidím večer u televize, jak se k sobě tulí. Jak se Lydie červená, když jí Hunter šeptá do ucha prasečinky, nebo když usnou v náručí na pohovce. Myslím, že by na to asi žárlil každej, kdo není ve vztahu.
„Půjdeš se mnou večer na zápas? Minule to bylo strašná nuda, když jsi mě v tom nechala."
Hunter se zamračí. „Nuda? Koukat se na mě na ledě je snad nuda? Lydie Wilsonová... jsem oficiálně uražen."
Lydie se zazubí a vytáhne se k němu na špičky. Jemně se mu otře o rty a až po pár vteřinách, kdy skoro začne škemrat, ho pořádně políbí. Hunter se uculí, pohladí ji po vlasech a zašeptá: „Je ti odpuštěno."
„Ježíši, vy jste tak trapný," protočím pobaveně očima, „ale ne, dneska nemůžu."
„Proč ne?"
„Už něco mám," zalžu.
Hunter si mě změří podezíravým pohledem, pak se uchechtne. „Lžeš."
„Cože?"
„Říkám, že lžeš."
Zamračím se. „Jak si tím můžeš být tak jistej?"
„Protože tě znám, drahá kamarádko. Prostě se chceš zase jen schovávat."
„Já se nechci před ničím schovávat!"
„A teď jsi naštvaná, takže jsem si ještě jistější."
Probodnu ho uraženým pohledem. „Prostě tam nechci jít, jasný? Nechci ho vidět."
„Nemůžeš se před ním schovávat donekonečna. Stejně na sebe jednou narazíte, to je nevyhnutelný. Chodíte do stejný školy, pokud jsi zapomněla."
Lydie mě obejme kolem ramen. „A já tam budu s tebou, dobře? Pokud ho potkáme, vyhneme se mu širokým obloukem."
Vím, že mají pravdu. Vím, že se mu jednou budu muset postavit, ale nevím, jestli to zvládnu už teď.
„Zvládneš to," šeptne Lydie. Fakt tu holku mám ráda. Občas mám pocit, že mi snad čte myšlenky, což je děsivý, ale zároveň hrozně příjemný.
„Tak dobře."
Zavřu se k sobě do pokoje, posadím se se sluchátky v uších na sedací prostor k oknu a shlédnu dolů na ulici. A i když vím, že bych neměla, pořád ho vyhlížím.
S Dylanem jsme se rozešli před dvěma týdny. Lépe řečeno, já se rozešla s ním. Nikomu jsem neřekla pravý důvod, proč jsme se rozešli, a nemyslím, že se to v nejbližší době změní. Hunter si myslí, že mi Dylan něco udělal, takže mu dává dost najevo, že ho nesnáší. Já jsem mu říkala, že to není jeho vina, jenže on mi to samozřejmě nevěří. A jediný způsob, jak ho o tom přesvědčit, je říct mu ten pravý důvod. Jenže to prostě udělat nemůžu. Myslel by si totiž, že jsem blázen.
No, upřímně si já sama teď zpětně myslím, že jsem blázen. Jenže já prostě nemohla jinak.

Po ulici prochází nejrůznější typy lidí a já přemýšlím nad tím, jestli se zrovna teď cítí stejně blbě jako já. Jestli taky zrovna filozofují nad smyslem života. Dřív jsem si po rozchodu vždycky pustila Titanic. Byla to taková moje tradice, jelikož při každém pohledu na Leonarda DiCapria jsem si uvědomila, že ten kluk, se kterým jsem se zrovna rozešla, se mu nemůže ani zdaleka vyrovnat. A světe div se, vždycky jsem si pobrečela a druhý den bylo všechno zase v pohodě. Nevím, jestli je to tím, že už mi není dvanáct, nebo tím, že byl Dylan něčím výjimečný, ale ani po dvou týdnech se necítím o nic líp.
Nejradši bych se zavrtala pod peřinu, pustila si depresivní písničky a hodiny vkuse brečela. Jen abych tu bolest vypudila pryč. Abych se konečně mohla cítit líp.
Jenže v tomhle případě nic nepomůže. Ani postel, ani depresivní hudba, ani Leonardo DiCaprio.

Ahoj!
Vítám vás opět u dalšího příběhu, který tentokrát bude volným pokračováním příběhu Zůstaň. Kapitoly budu zveřejňovat každou středu a neděli (nebo se o to aspoň budu snažit).
Budu ráda za každý hlas nebo komentář.
Užijte si příběh <3
Romča

NeodcházejWhere stories live. Discover now