Neodcházej

61.

Obě s Norou naprosto nečekaně vytřeštíme oči. Lydie ho odstrčí a prudce mu vlepí facku, jen to pleskne. V tom si všimnu Huntera, jak se k nim rychlým krokem blíží. Vůbec jsem si nevšimla, že už se s klukama vrátili. Jeho nasupený výraz značí jediné – všechno to viděl. A jakmile se Mark vzpamatuje z té rychlé facky od Lydie, na druhou tvář mu dopadne Hunterova rozzuřená pěst.
„Huntere!" křikne Lydie a odtáhne ho od něj. Já rychle doběhnu k Markovi a pomůžu mu na nohy.
„Jsi v pohodě?" zeptám se ho, ale on si jen odfrkne.
„Děláš si prdel?!" vyjede na něj Hunter. „Co to jako mělo bejt? Já si na chvíli odejdu a první, co uděláš, je, že jdeš líbat mojí holku? Ses posral?!"
„Kdyby nebylo tebe, byla by to moje holka!"
To už se Hunter napřahoval na další ránu, ale Lydie se postavila před Marcuse, čímž Hunterovi znemožnila Marka praštit. A když Hunter svěsil ruku zpátky k tělu, Lydie se otočila čelem k Markovi.
„I kdyby nebylo Huntera, nechodila bych s tebou."
Ta věta mi zlomí srdce. A podle Markova výrazu nejsem jediná, komu ho zlomila. „Jděte všichni do prdele," zařve a vyřítí se nahoru do svého pokoje.
V obýváku se rozhostí ticho. Všichni upřeně zíráme na Huntera s Lydií, kteří si vyměňují zmatené pohledy. Hunter pořád supí, zatímco Lydie se ho snaží mlčky uklidnit.
„Co to jako mělo bejt?" vyjede na ni po chvíli.
„Přišla jsem na to, že mě Marcus pořád miluje."
Vděčně se na ni usměju, jelikož Hunterovi neprozradila, že se to dozvěděla ode mě. Bylo by to další tajemství, které jsem před ním měla.
„Cože tě?"
„Pořád ji miluje, chlape," zopakuje Brad, kterého ta zpráva nijak nepřekvapila.
„A tys to věděl?" osočí ho Hunter okamžitě, ale Brad zavrtí hlavou.
„Nic mi neřekl, jestli se ptáš na tohle. Ale poznám zamilovanýho kluka a Marcus rozhodně zamilovanej je."
„A proč jsi mi to neřekl?" vyjede na něj.
„A šířit tak něco, co ani nemusela být pravda? Měl by ses uklidnit, Huntere. Tímhle ničemu nepomůžeš."

Hunter se uklidní až o pár hodin později, když si nalije do červeného kelímku pivo. Kopne ho do sebe, jako by to byla limonáda. Na pláži, kam jsme se kolem osmé přesunuli, to už v tuhle hodině žije. Lidé posedávají u vody, koupají se nebo si prostě jen povídají.
Odpoledne jsem se domluvila s Dominicem, že se tady sejdeme v devět. Těším se, že ho zase teď po dvou dnech uvidím.
S Lydií se posadíme na ještě pořád vyhřátý písek a zahledíme se do dáli. „Tohle mi bude chybět," prohlásí posmutněle.
„Moře?"
„Klid. Žádný starosti. Teplo."
Povzdychnu si. „Musíš mu to říct, víš to, viď? Už jsme toho před ním tajily až dost."
„Já vím," přikývne. „Ale nevím jak."
„Jak říct klukovi, že se mu život za pár měsíců obrátí vzhůru nohama? Na to se asi nejde nijak připravit," zasměju se.
„Vždycky jsem si představovala, jak bych svému příteli řekla, že jsem těhotná. Představovala jsem si, že koupím nějakou krabici, do které schovám dudlík a bodýčko, na kterém bude nápis jako Miluju svého tátu nebo tak. A k tomu bych připojila aspoň patnáct těhotenských testů. V žádné té představě mi ale nebylo 22 a nebyla jsem ještě na škole."
„Lydie..."
„Já nevím, jestli mě Hunter miluje natolik, aby tohle ustál. Je to Hunter, proboha... ještě před půl rokem píchal každou holku, co na něj mrkla, a dneska se má stát tatínkem?"
Chytnu její třesoucí se dlaně a pevně je sevřu. „Ale taky je to Hunter, co se na žádnou holku, co tě poznal, ani nepodíval. Je to kluk, co ti dal extrémně sladkou a taky dost trapnou přezdívku a pak podle ní pojmenoval vaše novorozené hříbě. Kluk, co si okamžitě rozuměl s vašima. Kluk, co tě naučil bruslit a zbavil tě tak tvého strachu. A takhle bych mohla pokračovat do aleluja. Hunter tě miluje, Lydie. A určitě bude milovat i vaše dítě."
O pár minut později, které jsme strávily zíráním za obzor a fňukáním nad našimi problémy, se za námi objeví Dominic. „Ahoj," pozdraví mě zvesela.
„Přišel jsi," usměju se.
„Překvapuje tě to?"
„Tak já asi půjdu za Hunterem," oznámí nám Lydie a opustí nás. Dominic se posadí vedle mě.
„V kolik zítra odjíždíte?" optá se.
„V pět nám letí letadlo."
V jeho tváři se mihne zklamání. „Škoda, že tu nejste dýl."
„Pamatuješ na ten večer, kdy jsme byli v baru a nějakej kluk tam požádal svou holku o ruku?"
„Jak jsi se pak rozbrečela a utekla?"
Přikývnu.
„To si pamatuju."
„Ptal ses mě, co mě rozplakalo, a já ti neodpověděla."
„To je pravda," přikývne.
„Před pár týdny – vlastně už měsíci – mě jeden kluk taky požádal o ruku."
Dominic se na mě nevěřícně podívá, ale když v mé tváři nezahlédne ani ždibec ironie, vrátí se ke svému neutrálnímu výrazu. „Takže jsi, no, vdaná?"
S uchechtnutím zavrtím hlavou. „Jeho nabídku jsem odmítla."
„Chápu," kývne a chvilku to vstřebává. „A ten kluk je pořád ve tvým životě?"
„Je to nejlepší přítel mého nejlepšího kamaráda. Je to můj nejlepší přítel. A je to můj důvěrník a rádce," odvětím a pousměju se. „A je to moje životní láska."
Dominic polkne nasucho. „A proč tady není s váma?"
„Místo něj jel jeho bratr, se kterým jsem si po našem rozchodu málem něco začala." Jakmile to vyslovím, uchechtnu se. Vzhlédnu k obloze a zavrtím hlavou nad svým absurdním chováním. „A teď jsem si tady začala s tebou."
„To zní, jako bys měla v hlavě pěkný zmatek," zasměje se.
„Jo, to mám. A sobecky jsem kvůli tomu ublížila tobě, Rafovi a taky Dylanovi. Celý svůj život jsem se chovala přesně tak, jak bych měla. Byla jsem upřímná kamarádka, co vždycky všem poradila, když bylo potřeba, co byla vždycky všude včas a prostě dělala všechno správně. Pak jsem začala chodit s jedním troubou, kterému jsem se kompletně odevzdala, a on mě podvedl. Zradil mě. A tím ve mně něco zlomil, víš? Řekla jsem si, proč bych se vlastně měla chovat pořád správně, když mi všichni jenom ubližují?"
Dominic mě soustředěně poslouchá.
„Ale pak jsem potkala Dylana. Byl to jeden z nejbližších přátel mého nejlepšího přítele a spolubydlícího, takže jsem o něm věděla všechno. Věděla jsem, že mě nezradí. Že mě nepodvede, protože takový on není. Jenže mě po pěti měsících vztahu požádal o ruku. Naprosto nečekaně. Je mi 22 proboha, nejsem připravená na to se vdát. A tak jsme se rozešli. A můj život prakticky ztratil význam. Stranila jsem se svých přátel i rodiny, existoval pro mě jen můj malý pokojíček a ta bolest, co mě zevnitř sžírala."
Pohlédla jsem na zářivě modrou oblohu a setřela si slzy, které už jsem nedokázala zastavit.
„A pak se objevil Rafe, Dylanův bratr, a já myslela, že on je to, co chci. Byl svobodomyslný, nezávislý a prostě úžasný. Bylo mi jedno, že svým chováním ničím jejich vzájemný vztah a taky svůj vztah k Dylovi. Bylo mi jedno, že když mu nabídnu, aby sem s náma jel, zraním Dylana. Bylo mi to úplně jedno. Myslela jsem jen na sebe a na to, co je nejlepší pro mě. Jenže před odjezdem mi došlo, že Rafa nechci, že chci Dylana. Políbili jsme se a Rafe to viděl, čímž jsem zase ublížila Rafovi. A tady jsem si začala s tebou. S fajn klukem, kterého jsem sprostě využila, abych zapomněla na svoje problémy doma. Už měsíce se točím v začarovaném kruhu svých citů, ze kterého nějak nejsem schopná se vymotat."
Když svůj sáhodlouhý monolog ukončím, zhluboka se nadechnu. Dominic vypadá naprosto zahlcený informacemi, čemuž se vůbec nedivím. Navalila jsem na něj všechny svoje problémy a pocity z poslední doby a chtěla po něm, aby je všechny zpracoval jen za pár minut.
„Teda holka, to je síla," zasměje se. Setřu si poslední slzy z očí a nechápavě se na něj podívám.
„Ty se mi směješ?" zeptám se dotčeně.
„Týhle mizérii se nedá nesmát. Tolika problémům se dá čelit jenom smíchem, Maggie."
Pohlédnu do jeho jiskřících se očí a po pár vteřinách se taky rozesměju. Z plny hrdla vypustím všechny emoce smíchem ven.
Když se uklidním, Dominic mě chytne kolem ramen. „Myslím, že víš přesně, co musíš udělat."
S úsměvem, který je tentokrát naprosto upřímný a úlevný, přikývnu.

Rozhodně nejdelší kapitola v tomhle příběhu! :D
Doufám, že jste ji i přesto přelouskali a že se vám líbila. Do konce už nám zbývá jen pár kapitol a já už se nemůžu dočkat, až si přečtete konec.
Romča