Leonetta - Letní tábor Jortini [DOKONČENO]

Finále

Další kapitola!!

Dnes bych chtěla tuto kapitolu věnovat LovelyZoey01
Děkuju za hlasování, čtení příběhů a skvěle komentáře. 😘

Z pohledu Violetty:

Jdeme v ruku v ruce k rybníku, kde se i zároveň posadíme na dřevěnou světle hnědou lavičku. Dýcháme jemný čerstvý vzduch, posloucháme zvuky noční přírody a užíváme si naších krásných dní.

,,Není to nádherné?" Zeptá se Leon, který vzhlíží k noční obloze.

Podívám se tedy vzhůru a vidím měsíc, který se barví do rudé červené. ,,Se zatměním měsíce je to tu kouzelné." Vydechnu rozpačitě hned, jakmile jsem si celý měsíc dostatečně prohlídla. ,,Jak si vůbec věděl, že dnes bude zatmění." Podivím se a svůj pohled upřu na Leona.

,,Sleduji zprávy." Odvětí mi s úsměvem. Bere mojí ruku do svých teplých dlaní a přitom se mi dívá do mých jasně hnědých očí. ,,Chtěl bych ti něco říct." Říká a dodává. ,,Většina lidí na lásku na první pohled nevěří a věřmi, že já v tomhle nebyl výjimkou. Hned když jsem se rozešel s Ludmilou jsem žil jen v roli slavného zpěváka a myslel jsem si že to k mému životu stačí. Jenže to ani zdaleka k tomu abych byl šťastný nestačí. Proto, když jsem tě v den příjezdu na tábor viděl a mohl se ti podívat do tvých očí hned jsem se do tebe zamiloval. Rozsvítila si mi nejen můj život ale i celé mé srdce." Praví Leon. Vezme mojí ruku a přiloží si jí na své srdce. ,,A moje srdce je a bude navždy tvé." Řekne a moje oči náhle začali vlhnout.

,,Hlavně nezačít brečet." Nakážu si v duchu sama sobě, když už mi jedna slza stéká po mé narůžovělé tváří dolů.

,,Miluju tě." Výjde až dojemně z mých úst. ,,Ale příště bych uvítala aspoň malé varování, že se mě pokusíš rozbrečet."

Pousměje se. ,,Tak to abych tě už varoval." Nechápu co tím vlastně Leon myslel. Vy ano????

Celá tahle situace se seběhne poměrně v rychlých sekundách. Leon vstane z pohodlné lavičky a nahmatá ve svém černém saku malou červenou krabičku. Sladce se usměje a kleká si před de mě na jedno koleno. ,,Violetto...lásko moje, stala by jses mojí ženou."

Avšak mé ,,ano" není známo, jelikož jsem se zrovna v té chvíli probudila.

Vrtá mi však hlavou jediné.
Řekla bych ano...???
Nebo naopak ne...???

Proč se mi to vlastně zdálo???
Čeká mě snad jednou takový osud???

,,Ty už si vzhůru?" Ozve se Leon, který mě svírá ve svém objetí.

Ach ano. Včera večer jsem se rozhodla přespat u Leona.

Pozor!!! To co jsem si zprvu myslela jsme spolu zatím neměli!!!

,,Vyspala jsi se dobře?" Zeptá se mě Leon po druhé i když stále ještě sním. Dívám se zasněně do jeho krásných hnědých očí a neubráním se úsměvu.

,,Máš hezký oči." Pravím Leonovi. Mému klukovi.

,,Proto se mi tak zasněně díváš do mých očí?" Pousmějí se nad jeho přesným uvažováním. ,,Ty máš hezký oči, Vio." Řekne a na to mě políbí.

***

,,Ty vole!! Dnes přijedou rodiče." Vyhrkne Maxi, kdy jsem si i s mojí snídani sedla k ostatním ke stolů. Vzhlédnu k němu očima a nechápavě svráštím své jedno obočí. ,,Mám s nimi problémy. Mysleli si, že půjdu na práva a místo toho jsem si vybral sám. Jsou na mě naštvání, neustále mi domlouvají a není už s nimi žádná rozumná řeč. U nás vždycky platilo pravidlo, že to co řeknou rodiče to platí. Jenže od té chvíle, co to doma neklape jsem toto pravidlo přestal dodržovat. Odstěhoval jsem se ke své babičce, která mě v tom jako jediná chápe a podporuje. Chci dělat to, co doposud...zpívat, tančit i nahrávat písničky. To jediné mě opravdu baví a nic jiného nikdy dělat nebudu." Pronese Maxi. Podívá se mi do očí a já jen smutně pokývám hlavou, že rozumím. ,,Ale pojďme se bavit o něčem jiném. Je poslední den a já ho nechci prožít jen s řečmi o mých rodičích." Řekne Maxi s úsměvem a se svým veselým elánem do života. Je však na něm pořád vidět jak je s toho všeho smutný.