Leonetta - Letní tábor Jortini [DOKONČENO]

Den hudby

Z pohledu Violetty:

Mé vydařené kámošky mě vyšouply nejen z postele ale i z chatky. Vyšly jsme se zaměřeným cílem až do jídelny, kde se už téměř všichni ládují vynikající snídaní. Ani se jim nedivím, jelikož nás dnes obohatili obzvlášť dobrým jídlem. Lívance s marmeládou. Mňam. Zajupim radostí a jdu si jich pár nandat na talíř.
Mám však problém. Všechny stoly jsou dnes kupodivu zaplněné a mě zřejmě nezbude nic jiného než si sednout na zem.
Stojím s tácem toho božího jídla v rukách. Jsem jako napnutá tyčka, která se rozhlíží po celé místnosti. Kam si jen sednout??? Ptám se bezradně sama sebe až najednou..... ,,Violetto." Zavolá na mě někdo a já zaostřím se svým zrakem na zběsilou mávající ruku. Je to Fran, která si i s Cami sedá ke klukům. Chvíli napětí ukončují zrovna tehdy, když.....

Violetta: Můžu si přisednout????
Brodway: Ne jen že můžeš ale ty musíš. Ty jediná si nám včera večer pomohla a přece tě nenecháme povstávat s jídlem v rukách.
Violetta: Děkuju...(s úsměvem)...Já stejně nemohla usnout a tak než se povalovat v posteli, čekat na to až usnu jsem raději pomohla s úklidem.
Maxi: Ty že si po soutěži nemohla spát???...(Udiveně)...Já bych usnul jedním vrzem. Jak se ti vůbec spalo pod špalkem???

Pod špalkem??? Oni to snad vědí??? Jak pak by ne Violetto byli tam přece s tebou. Jenže kdo z nich měl tu sílu mě donést až do mé chatky??? Ten polibek při mém spánku. Kdo mě políbil??? Zřejmě jsem ty oči otevřít měla. Jelikož mi teď srdce hoří zvědavostí a je pravděpodobné že každou chvíli exploduje.
Ten polibek ale.....Já ho přece znám. Že by.....???? Ne. Zase jen sním. To nemohl být on. Možná, že ani žádný polibek nebyl. Jen se mi opět něco zdálo.

Federico: To je taky otázka. Jak by se jí asi spalo???
Diego: Kdyby tě Vio Leon nedonesl do tvé chatky, měla by si teoreticky na pár dní po zádech.
Violetta: Leon???
Federico: Leon.
Leon: Vadí ti to??? (Pohotově, smutně)
Violetta: Ne ne. Já.....Vybavila jsem si jen jeden sen.

Sen??? Spíše skutečnost. Že by to byl Leon??? Leon. Ten, který mě při mém spánku políbil??? Miluje mě???? Má naše láska ještě aspoň nějakou naději???

Šoupám do sebe vše možné otázky, přemýšlím nad odpověďmi a tak si ani nevšimnu, že hned po snídani jsem se dobelhala do učebny zpěvu. Uvelebila jsem se ke klávesám, přichází i Cami s Fran a začíná nám soukromá zkouška na Den hudby.
Takhle to jde den co den až týden. Po týdnu strávený čas zkoušením konečně nastává Den hudby. Je ráno a mě už zase někdo budí. Byla to Francesca, která tentokrát mé odmlouvání už nesnesla. Začala prudká polštářová válka plná smíchu a ranního elánu. Vyhrála však Francesca, která se po naší bitvě pořád dožadovala mého vstávání a taky že se ho dočkala.
Vstala jsem, oblékla se do vybraného oblečení, které mi Fran ještě včera i s Cami nachystaly. Přejela jsem si párkrát kartáčem mé krátké blonďaté vlasy a obula jsem si mé oblíbené, bílé baleríny. Teď už mi chybí jen líčení, které mi sama Fran pečlivě dodělává.
Cami vstávala i odešla dřív, jelikož musela odejít pracovat do kuchyně.

Po chvíli jsme už seděly v jídelně a jedly báječnou snídani. Dnes bylo na výběr z mnoha druhů jídel. Jogurt, různé dobré salámy, máslo, sýry, zelenina a ovoce. Já i když to někdy není vidět jím zdravě a tak jsem si na talíř přihodila několik rozřezaných kousků papriky, mrkve, jahody, jablka a hrušky. Dokonce i k pití jsem zvolila jinak než většina táborníku, kteří hltavě popíjejí Colu. Já si však vybrala teplý, ovocný čaj.