Leonetta - Letní tábor Jortini [DOKONČENO]

Zpívat ne

Ludmila která ještě s ubližováním neskončila začíná opět žvatlat.

Ludmila: Violetto zajímalo by mne jak to jenom uděláš na finále ty stydlivko. Nebo si myslíš že to za tebe zazpívá někdo jiný malá Holčičko nepopulární.
Leon: Ludmilo nech toho už si ublížila dost
Ludmila: ale zlatíčko, to ještě není všechno. Vsadím se že ani neumíš zpívat
Leon: umí zpívat a taky ti dokáže na finále
Ludmila: už se těším
Jackie: co se to tu děje
Ludmila: paní učitelko Violetta by chtěla něco zazpívat.
Jackie: no dobře pojď Violetto.

Už cítím že se mi podlamují kolena. Violetto ještě výdrž. Říkám si povzbudivě. To mi samozřejmě není co platné. Ne že bych už byla na zemi ale začíná se mi pěkně motat hlava. Podívám se svým pohledem na Leona. Mé oči se střetnou s jeho a motání hlavy mě naštěstí přejde. Právě tet beru nohy na ramena a běžím rychlostí blesku do lesa. Můj přesný směr není úplně znám. Poslouchám jen moje zrychlené nohy. Které mě zavedou k lesnímu rybníku, přesněji na louku kde se odehrál zbytek mého snu.

Z pohledu Leona:

Běžel jsem za Vio. Sice jsem nevěděl jestli mě potom co se stalo bude chtít vidět ale bylo mi to jedno. Věřil jsem totiž že mě potřebuje, že chce moje obejmutí. Pronásledoval jsem ji až k lesnímu rybníku kde se sesypala do Rozkvetlé louky. Plakala......její pláč mi rvalo srdce. Bolelo mě že jsem tomu nezabránil. Šel jsem k ni, lehl si přesně vedle ní a chytil ji za její jemnou ruku. Ale ona.........

Tato kapitola je trochu krátká ale snad se vám líbí.