Shizuka:
Nemocniční smrad. Desinfekce. Stánek s květinami a malá lékárna. Plačící rodiny a křičící děti. Něčí život začíná, zatímco jiných končí. Strach, bolest a smrt. Tohle je to jediné, co tu je.
Mayu už byla dávno na sále. Kulka naštěstí nezasáhla žádný životně důležitý orgán, jinak by už bylo dávno po ní. Možná ale přijde o slezinu, což není úplná sláva.
Ale bude žít.
Shintaro je teď zavřený v ambulanci, kterou má ta doktorka, co se postarala o Mayu ještě v tom skladu. Očividně má nějaké techtle s Nishidama, jinak by je všechny poslala do hajzlu. Nikdo si nechce jen tak zahrávat s mafií.
Všechno bylo prázdné. Lidské tváře byly jen bezvýznamné šmouhy a jejich hlasy zněly jak skřeky umírajících zvířat. Všechno se ztrácelo do velké černé díry, ze které není úniku.
Už jsem nemohla ani brečet. Teď, zrovna teď, kdy by to bylo nejvhodnější, jsem nenacházela slzy.
Přede mne se postavila vysoká postava v těžkých kožených botách. Zvedla jsem hlavu, abych viděla na Jiin obličej, který byl ještě pořád zkroucený strachem.
"Motorku jsme dopravili zpět do sídla, takže si ji můžeš vyzvednout, pokud umíš řídit," řekla s těžce předstíraným klidem v hlase. Její kamenná stránka byla kurevsky narušena.
"Neumím," řekla jsem jednoduše.
Jia přikývla. "Tak mi dej jeho adresu, já ji tam dovezu."
Střelila jsem po ní pohledem. "Pokud vím, tak když někdo z těch vašich zkurvených grázlů znal naše adresy, tak to dopadlo tak, že vyhrožovali jeho rodině a mně zabili tátu. Ne, dík!" zaječela jsem. "Už s váma nechci mít absolutně nic společnýho, takže buď tak laskavá a neser se nám do života! Všichni jděte akorát tak do hajzlu!!!" křičela jsem.
Ani jsem si nevšimla, že jsem se postavila na nohy a natlačila ji ke zdi.
Jia, kdyby chtěla, by mě mohla lehce přeprat. Jednoduše by mnou smýkla na zem a bylo by hotovo. Měla ale dostatek pochopení, aby to neudělala.
"Co se to tu děje?!" přispěchala k nám sestřička odkudsi. "Mladá dámo, přestaňte tady prosím hulákat, vždyť jste v nemocnici!"
"A co to má kurva co společnýho s -" chtěla jsem zjebat i ji, než jsem si všimla svého kamaráda, jak pajdá kousek za ní.
"Shine!" vydechla jsem jeho jméno.
"Čum, jaký jsem vyfasoval fajnový tepláky a triko!" řekl Shin, když dobelhal k nám.
Byl v pořádku. Aspoň on byl v pořádku.
"Může jít domů," začala sestřička, jejíž tmavé oči přeskakovaly z mého obličeje na ten Shintarův, "ale nesmí tu nohu zatěžovat. Bylo by nejlepší, kdyby do konce týdne moc nechodil, ale vzhledem k tomu, jak nám skoro utekl už při šití, to vidím špatně," zavrtěla hlavou.
"Nic mi není, tak tu přece nebudu otravovat," odbyl sestřičku, která se s úklonem rozloučila a odcupitala kamsi pryč.
"Jak je na tom Mayu?" ptal se pak Shin, který se zamračeně podíval na Jiu.
"Uvidíme," řekla jednoduše. Zas ta její chladná stránka. Bylo vidět, jak se jí klepou nohy, ale ona si furt hrála na drsňačku. "Tvou motorku převezli do rezidence, tak si ji tam buď vyzvedni, až budeš schopen, nebo mi dej adresu a já ji dovezu," zopakovala svůj návrh i jemu.
Otočila jsem se na ni. "Co jsem ti, do prdele, řekla tak půl sekundy zpátky?!"
"Dovezla bych ji já," otočila ke mně hlavu a zamračila se na mě. "Nikdo jiný by ty informace ani neviděl," přesvědčovala mě.
"V pohodě," vmísil se Shin. "Já se tam stejně chci ještě zastavit, tak si ji pak vyzvednu. Jenom pravá noha je v píči, tu nepotřebuju. Brzdit můžu rukama."
Jia přikývla, než pohledem sklouzla na zmíněné stehno. Shin se o nohu ani neopíral, natož tak aby se na ni postavil.
Kam jsme to kurva dopracovali.
Kde je ta doba, kdy jsme mlátili spratky z jiných škol nebo kradli peníze hajzlům z nižších ročníků. Teď je nám sedmnáct, Shintaro je kurva postřelenej, kvůli nám skoro umřela nevinná holka a já nechala zabít svýho tátu.
Všechno je to moje vina.
"Před nemocnicí čeká černá audina, ta vás vezme domů," řekla Jia jednoduše. "Držte se." Sotva to dořekla, už zas skoro utíkala směrem k operačním sálům.
"Pojeďme dom," řekl Shintaro. "Haruka už tě čeká."
Zvedla jsem k němu oči. "Ona mě bude nenávidět, Shine," řekla jsem až překvapivě suchým hlasem. Bezemočně. Prostě jsem právě konstatovala fakta.
"Jsi poslední, koho má. Miluje tě. Nikdy by tě nezačala nenávidět," uklidňoval mě Shin.
Zavrtěla jsem hlavou. "Ty to nechápeš? Kvůli mě ztratila tátu!"
"Ale ty taky! Nebyla to tvoje vina!" zvyšoval hlas. "Ty za nic nemůžeš, vždyť ty jsi spoušť nezmáčkla!"
"...Ale je to to samé, jako bych to udělala. Už jen pro to, že to byl můj táta, tak ho ten hajzl zabil," sklopila jsem hlavu.
Z nějakého neznámého důvodu bylo příliš snadné tato slova říct. Jako by mému mozku ještě nedošlo, co se stalo. Jako by to všechno ještě nestihl zpracovat.
Jako by to bylo vlastně normální, že můj táta už nežije.
"Není to tvoje vina, Shizuko. Pojď domů, tvoje sestra musí být strachy bez sebe."
"Je u Misaki," řekla jsem mu. "Tam je jí líp."
"Tohle neříkej. Je to tvoje sestra. Pojď, pomož mi k výtahu, chci si hrát na nemohoucího. Jestli mi seženeš vozíček, budu ti vděčný."
. . .
Jediný zvuk v autě, co byl slyšet, bylo ustavičné tůrování motoru, jak řidič přeřazoval rychlosti. Já hleděla před sebe, ruce způsobně složené v klíně, prsty propletené. Shintaro si ode mě ještě v nemocnici vyškemral telefon, ze kterého prozvonil Haručinu kamarádku, aby poslala Haruku domů. Od té doby jsme byli zticha.
Nic jsem necítila. Ani strach, ani bolest. Nic. Jediné, co se mi zarývalo do mozku, bylo smíření. Už mi bylo jasné, že mě Haruka začne nenávidět, až se dozví, co se stalo. Až se dozví, co jsem provedla...Je to nevyhnutelné.
To jediné, co jsem nechtěla. Moje jediná noční můra je teď dokonale skutečná.
"Já tam nemůžu." Koukala jsem na dům, který jsem kdysi nazývala domovem. Spodní patro bylo zhasnuté.
Shintaro se na mě otočil. "Mám snad jít s tebou?" zeptal se poněkud posměšným tónem, i když to myslel vážně.
"Ne, ty to nechápeš, já tam prostě nemůžu," oznámila jsem mu. "Do toho domu už nemám absolutně žádné právo vejít."
"Shizuko," řekl Shin a položil mi ruku na rameno. "Je tam tvoje sestra. Čeká na tebe. Copak chceš, aby se trápila? Běž za ní."
"Nezvládnu to," třásla jsem hlavou.
"Musíš. Pojď, půjdu s tebou," řekl a už se drápal ven z auta. Syčel při tom bolestí, ale nakonec se rukama vytáhl ven. Noha ho musela bolet jak zmrd; možná dva zmrdi, ale ten kluk je tak zasraně houževnatý, že se prokouše i tímhle.
A já pořád seděla za oknem auta a civěla na náš domek. Teda - ten domek.
Shintaro mi škubnul za dveře a za ruku mě tahal ven. "Musíš tam jít, Shizuko."
Nedělalo mu příliš velké problémy mě vylovit, i když je chromý. "Musí to vědět. A bude nejlepší, když jí to řekneš ty."
Z části on vedl mě, z části jsem já vedla jeho. Jako dva vojáci zničení válkou jsme se belhali na práh domoviny.
Jenže nikdo se z války nevrátí stejný, natož tak v pořádku. V žádné válce není vítěze, protože obě strany něco ztratí.
Klíček do zámku vklouzl až příliš hladce. Jsem překvapená, že jsem ho nikde nevytrousila.
Dveře se s vrzáním otevřely. Dům byl prázdný a chladný, jako by i zdi poznaly, že přišly o jednoho obyvatele.
Moje sestra tady nebyla. Poslechla mě.
"Běž si lehnout, já ti uvařím čaj," řekl Shin.
"Zbláznil ses?" otočila jsem se na svého kulhavého kamaráda, co místo pajdání poskakoval po zdravé noze. "Vždyť jsi mrzák."
"Ale ty větší," ohradil se. "Praskej do obýváku, než tě přetáhnu berlí," odstrčil mě.
Jako na povel jsem se otočila a odsunula se do obýváku. Shin zalezl do kuchyně a dal se do práce. Vlastně se v naší kuchyni vyzná líp jak já, takže proč ne.
Obývák byl nezvykle temný. Když je tu Haruka s tátou, je to tu celé takové živější, ale teď...je to jen místnost. Ti dva to tu dělali domovem. Nikdy mne nenapadlo, jak to tu jejich přítomnost ovlivňuje.
Na zdech visely fotky lidí, co mi teď připadali jako cizí. Máma s tátou, když se brali, Já a Haruka, když jsme byly malé, naše první kočka a dokonce i já se Shinem, když jsme přiběhli špinaví od bahna ze hřiště. Byl tu i náš první kocour, kterého přejelo auto. Pak taky naše společná fotka s Harukou, kdy nás Shintaro fotil, jak jsme nastoupili na střední...
Náš kruh se zmenšuje. Už zbýváme jen já a ona.
Sedla jsem si na gauč a civěla na její obličej, co visel nad televizí. Její nádherné oči, co zářily stejným štěstím, přestože mělo každé jinou barvu, její hladké vlasy, co se jí vlnily až po lopatky, její úsměv...Její krásný čistý úsměv...
Byla nádherná. Samotná její existence byla krásná.
A já ji ničím.
Slyšela jsem, jak se Shintaro sune chodbou. Když se v obýváku zjevil s hrnkem kouřícího nápoje, dával si pozor, aby nic nevylil.
Zvedl ke mně hlavu. "Argh," zavrčel. "Neplakej, Shizuko," řekl. "Nemám rád, když brečíš," udělal dva zbytečně dlouhé kroky a byl u mě. Hrneček položil na stůl a lapl si vedle mě.
Koukala jsem před sebe, aniž bych si všimla, že jsem zas a znova začala vzlykat.
"No tak," řekl Shin, co mi palcem setřel slzy z tváře, div mě při tom nepíchl do oka. "Nebreč," řekl posmutněle.
"A co mám podle tebe dělat jiného?" otočila jsem k němu hlavu.
Shin se zarazil a jeho světlounké oči se zaleskly. "Nic. Tak breč. Urgh, vždyť já kurva nevím!" řekl pak, než se mi rukama omotal kolem ramen.
Stáhnul mě k sobě na hrudník a já cítila, jak mé slzy okamžitě promočily látku jeho nového oděvu. "Nesnáším, když jsi smutná," zamumlal mi do vlasů. "Nejsem na to zvyklý," přiznal. "Ale teď nemůžeš dělat nic jinýho. Tak breč. Dostaň všechno ven," konejšil mě, zatímco mě jeho prsty něžně hladily po vlasech.
A já brečela. Brečela jsem, protože mi zemřel táta, brečela jsem, že jsem nám s Harukou zkurvila životy a hlavně...že je naprosto jasné, že jsem ztratila to, co mi bylo nejdražší.
Díky, Nishido. Povedlo se ti to.
Shintaro seděl a držel mě v náručí. Jako by se bál, že se rozpadnu, sotva mě pustí, mě držel u sebe a konejšil jak malé dítě.
Trvalo mi dlouho, než jsem se uklidnila. Tedy...než jsem už neměla další slzy, co bych mohla vybrečet.
A právě v ten moment jsem slyšela cvaknutí dveří, než se do obýváku přihnala Haruka.
"Shintaro..." vydechla jeho jméno, když jsme se oba otočili. "Shizuko!"
Způsob, jakým pak vyřkla to mé, mě bodl do srdce jak ledová dýka. Nemá absolutní tušení, co se děje.
Vyskočila jsem na nohy. "Ha-Haruko..." dostala jsem ze sebe. Oči jsem měla opuchlé a tvář stále vlhkou. Z nosu mi tekly sople a celá jsem byla červená. Haruka vypadala, že úlevou zemře, když mě tak viděla.
"Co se sakra stalo?!" zeptala se, když si všimla, že je Shin oblečený do kriplhader. "Co se vám stalo?!"
"Haruko," zopakovala jsem její jméno.
Bylo to naposled, co ji uvidím, tak jsem si chtěla zapamatovat, jak vypadá. Jak se zlobí. Jak má strach. Jak má radost. Byla prostě nádherná. Anděl bez křídel. Anděl, jehož křídla jsem pravděpodobně urvala já.
"Haruko," začal Shin. "Asi si budeš chtít sednout," zamumlal, než se odsunul na druhý okraj gauče, aby měla moje sestra místo.
"Řeknete mi už proboha kde jste byli? Kdo vás tak zřídil?!"
"Promiň mi to, Haruko," řekla jsem, aniž bych od ní odtrhla oči. "Je to moje vina."
Moje sestra po mně střelila pohledem. "Co to povídáš?"
"Víš," sebral mi Shin slovo, když poznal, že se ze mě nevyklube nic kloudného. "Shizuku už dlouho obtěžoval jeden člověk. A on to byl moc...zlý člověk," vysvětloval jí to jak malému dítěti. "Chtěl po ní nehezké věci a když ho odmítla, tak jí začal vyhrožovat. Chtěl ublížit její rodině a vlastně všem blízkým," vyprávěl.
Haruka očima přeskakovala z jeho tváře na tu moji.
Shintara jsem slyšela jen na půl, protože jsem nebyla schopna odtrhnout pozornost od ní. Moje jediná láska. Holka, kterou jsem chtěla opatrovat ze všeho nejvíc, se mi opravdu kousek po kousku rozpadá před očima, jak Shin pokračuje s příběhem.
Nishida to dokázal.
Shintaro vyprávěl dál a dál, než jsem slyšela tu osudnou větu, které jsem se tak bála.
"Ten zmrd...unesl vašeho tátu a...zastřelil ho..." dokončil.
Zamrazilo mě, když to řekl takhle.
Haruka zbledla. Už nějakou dobu na mého kamaráda třeštila oči, ale až teď to vyvrcholilo.
"Ne, to ne," zavrtěla hlavou. Její oči se leskly, ale ještě neplakala. Jako by odmítala ten fakt přijmout.
"Moc mě to mrzí, Haruko," sklopil Shin hlavu.
Haruka si svou drobnou dlaní zakryla ústa a její obočí se zkřivila bolestí, kterou právě cítila. Nebyla to bolest kterou cítíte, když si zlomíte ruku nebo vám někdo vrazí do zubů. Tohle byla mnohem, mnohem horší bolest.
Najednou vám dojde, že jste právě o něco přišli. O něco tak důležitého, že vám to utrhlo kousek srdce a odhodilo.
Haruka se vyšvihla na nohy a vystřelila ke mně.
Bezmocně jsem sledovala, jak zvedá svou paži a napřahuje se. Až potom jsem slyšela ránu, jak se její otevřená dlaň setkala s mou tváří.
Úder byl silný, dokonce mi i pootočil hlavu, ale slzy do očí mi vhrkly z jiného důvodu.
"PROČ JSI MI NIC NEŘEKLA?!?!" rozkřikla se Haruka, až jí hlas přeskočil. "Proč jsi to všechno přede mnou zatajila?!" ptala se dál.
Nechápala jsem. "Nechtěla jsem, abys byla v nebezpečí. Ten kluk tě znal. Chtěl ti ublížit," řekla jsem tiše, hlas se mi otřásal.
"A proto sis hrála na hrdinku, že?! Shizuko, proč jsi mi o tom neřekla?!" ptala se dál, slzy jí tekly po tvářích jak dva horké vodopády. "Mohla jsem ti pomoct!"
"A JAK ASI?!" vyjekla jsem i já. "Nishida by tě zabil hned, co bys vystrčila nos!"
"Já se o sebe umím postarat, Shizuko!!" křičela Haruka a její prvotní smutek se měnil v hněv.
"Ne, Haruko, v tomhle případě ne," zavrtěla jsem hlavou. "Ten parchant byl schopnej všeho. On...on..." zasekla jsem se.
"To tobě chtěl nejvíc ubližovat, aby tak zničil Shizuku," ozval se Shintaro, který seděl na gauči a usrkával horkého nápoje. "Vsadím levou ledvinu, že by tě mučil jak experimentální krysu," dodal, čímž mě naprosto kurva uklidnil a vůbec jsem neměla tendence mu zlomit tu zdravou nohu, sotva to dořekl.
Protože měl pravdu. Nishida by Haruku umučil k smrti.
"Kde je teď?" zeptala se Haruka, co se otočila na Shintara.
Můj kamarád si jen přejel palcem po krku. Beze slova.
"Shintaro mu vystřelil mozek z hlavy," řekla jsem. Slyšet to nahlas bylo mnohem víc uklidňující. Nahlas znamená, že je to pravda. Nahlas znamená, že je to hotovo.
Haruka vyvalila oči na mého přítele, který jen přivřel oči a pokrčil rameny.
Nedalo by se říct, že ho poznamenalo, že Nishidu opravdu zabil. Jen ho prostě zbavil. Jak zašlápnout švába, který vás sere.
Haruka se znovu otočila mým směrem, než mě přejela pohledem. "Ty zatracená blbko," řekla, než znovu začala plakat. "Ty umíš být takový dement, víš o tom?" dodala, než se ke mně přihnala a objala mě kolem krku.
Její vůně, její vlasy, její teplo.
To všechno bylo mé. To všechno si chci dnes zapamatovat.
Omotala jsem se jí kolem pasu a přitáhla si ji blíž. Vím, že ji budu muset nakonec nechat jít, i když je to to jediné, co mě možná zabije.
Ale musím to udělat. A tak si tedy budu užívat, že ji ještě mám. Ještě pořád je moje.
Pardon za dlouhou pauzu a za chyby a překlepy, jsou prázdniny a já jsem mozek zapomněla někde na cestách <3