Mayu:
Všecko se odehrálo neskutečně rychle; zároveň však tak pomalu, jako by se celý svět pozastavil.
Ani jsem nedokázala postřehnout, co se stalo, než se mi na břicho vylila horká tekutina.
Vytřeštila jsem oči na svého bratra, co na mě mířil svou pistolí.
Nikdy by mě nenapadlo, že to skončí takhle.
Kolena se mi podlomila. Než jsem stihla dopadnout na podlahu, někdo mě zachytil. Celé mé tělo bolelo.
Jia zoufale volala mé jméno.
Yuuto se smál. Tak moc se smál.
Při pohledu na svého bratra, který je rád, že umírám, se mi spustily slzy z očí. Nemohla jsem tomu uvěřit.
Můj bratr by mě opravdu zabil. Tedy...on to udělal.
Otočila se na tu malou holku, která na mě hleděla skoro stejně vystrašeným pohledem, jakým já jsem hleděla na ni. Něco jí říkal.
V uších mi hučelo.
Viděla jsem, jak k ní Yuuto mluví. Mluvil tiše a klidně. Nerozrušeně.
Shizuka křičela. Jednotlivým slovům jsem nerozuměla. Její hlas se mi rozléhal v hlavě, i když jsem ho slyšela jak pod vodou.
Stočila jsem pohled na muže, který klečel Yuutovi u nohou. Odhodlaně se díval na svou dceru a volal na ni. Ona ho nevnímala.
Na tvář mi dopadly Jiiny slzy. Hlavu jsem měla položenou na jejích stehnech a stočenou tak, abych viděla tu scenérii.
Yuuto vystřelil.
Rána byla utlumena, sotva se kulka dostala tomu muži skrz lebku do hlavy. Můj bratr mířil na spánek, kde je lebka nejtenčí. Chtěl, aby byl na místě mrtvý. Nebral zajatce.
Mužovo tělo bez života pokračovalo v trajektorii kulky, takže se skácel na stranu.
Shizuka začala ječet. Ječela tak moc, až to neznělo jako člověk. Křičela a plakala, až se mi ty bolestné, srdcervoucí zvuky zarývaly hluboko do mé vlastní duše.
Můj bratr tu holku opravdu chce zničit.
Jak zabijete člověka, aniž byste ho zabili?
Špatně se mi dýchalo. V puse jsem cítila železitou pachuť krve, která mi pak vytékala i z koutku úst.
Zalapala jsem po dechu. Jia mě hladila po vlasech a dokola opakovala, že je pomoc na cestě. Dokola a dokola, přestože už to není potřeba. Je moc pozdě.
Shizuka přeběhla ke svému mrtvému tátovi. Křičela a hulákala. "Tati, tati!!!" Vzlykala.
Yuuto jen poodstoupil, aby se mohl obdivně zadívat na své dílo.
Zlomené dítě, které pláče nad mrtvolou svého otce.
"Jeden dole, Shizuko," řekl hlasitě, aby překřičel její jekot. "Zbývají dva. S tvým přítelem budu hotov hned, to se neboj. Co si ale chci opravdu vychutnat, je tvoje milovaná...drahá sestřička," přikročil k Shizuce, která při zmínění své sestry ztuhla.
"Když zabiju i ji, jakože je to jen otázkou času, budeš jenom moje. Donutím tě se dívat, jak kousek po kousku trhám její nicotný živůtek na cáry a nechávám je odpadávat na zem, jako by to byly seschlé lístky růže. Ach, ano, krásná...křehká květinka, která postupně ztrácí jak na kráse, tak na dechu. Ta bolest bude teprve to, co tě doopravdy zlomí, zlatíčko. A pak..." zasmál se. "Pak už bude jenom...moje," řekl odporným, zvráceným hlasem, který jako by nebyl jeho.
"Tvoje už nebude nic," slyšela jsem další chlapecký hlas, který následoval další, finální výstřel.
Shintaro se dobelhal až k Yuutovi a mým vlastní glockem jej střelil zezadu do hlavy.
Yuutovy oči zhasly. Jiskra jeho života se vytratila a jeho prázdná schránka se zřítila k zemi.
Zabil ho.
Z očí se mi vylil zbytek slz, než se mi svět zamotal a mne polapila temnota.
. . .
Dali mi kyslíkovou masku. Nevím, kde nebo kdo ji sehnal.
Ležela jsem na oranžovém lehátku. Okolo mne se motala spousta lidí.
Vzhledem k tomu, že se většina zajímala jen o mé břicho, hlavu nechali být, tudíž jsem se mohla volně koukat kolem sebe.
Museli mi píchnout nějaký adrenalin, jinak bych byla dávno v bezvědomí.
Vidění jsem měla rozmazané. Viděla jsem Shintara, jak doslova táhne Shizuku od jejího mrtvého otce. Držel ji kolem hrudníku a vší silou se ji snažil odtrhnout.
Shizuka stále ještě křičela.
Shintaro ji zvedl do vzduchu jak dítě a poodešel s ní o několik kroků pryč. Shizuka se bránila.
Otočil je tak, aby ona neviděla na ty dva mrtvé, co leželi na podlaze.
Krev těch dvou se smíchala dohromady a na betonu tvořila jednu velkou kaluž.
Shintaro držel svou kamarádku za předloktí a mluvil na ni. Jeho noha krvácela tak silně, až měl jednu nohavici úplně zničenou. Nebral na to ohled.
Dívka se na něj dívala vykulenýma, sotva příčetnýma očima. Celá se třásla. Její nohy ji skoro neunesly. Vrtěla hlavou a stále něco mumlala. Když ale pak najednou sklopila pohled, znovu se dala do křiku. Nebýt jejího kamaráda, co ji držel, sesunula by se k zemi.
Shintarovi netrvalo dlouho, než pochopil, co se děje.
Její košile byla celá zmáčená krví jejího otce. Jejího jediného rodiče, o kterého tak zbytečně přišla.
Shintaro ze sebe serval svou rozervanou a špinavou košili. "Svlíkej to," řekl, když si pak přes hlavu přetahoval i tričko, které pod ní měl.
Shizuka stále jen nevěřícně civěla na své zkrvavělé ruce a na flek na svých šatech.
Její kamarád si hodil tričko přes rameno a hrubě ze Shizuky sundal její špinavou košili. Krev ale prosákla i na její tílko, takže jí pak svlékl i to.
"Nedívej se na to," říkal jí Shintaro, "na mě se dívej. Poslouchej mě, Shizuko!! Na mě se dívej! Na mě!" pokračoval zoufale.
Shizuka k němu zvedla hlavu. Slzy jí dál a dál tekly z očí, jako by už nikdy neměly přestat.
Shintaro jí tím tílkem otřel paže, než zničený kus oděvu zahodil někam za sebe. "Nedívej se na to," pokračoval. "Na mě se dívej," říkal, když jí své tričko přetahoval přes hlavu.
"Už to bude v pořádku, slečno Mayu," slyšela jsem Jiu, co vedle mě stála. Držela mě za ruku. "Vezmou vás do nemocnice."
Svraštila jsem obočí a z posledních sil volnou rukou ukázala na ty dva. Shintaro teď Shizuku držel v medvědím objetí a ona mu plakala do hrudníku.
Jia se podívala jejich směrem. "Hej, vy dva!" zakřičela na ně.
Shintaro jen otočil hlavou.
"Pojď sem, máš postřelenou nohu," přivolávala Shintara.
"Jen mě to škráblo," odbyl Jiu drze.
"Pojďte sem a ty zavři kapačku. Chvíli neodmlouvej, ať může doktorka dělat svou práci," zavrčela na něj Jia. "Jdeme," pokračovala, "Pojedeš s námi. Shizuku zaveze-"
"Beze mě nikam nepůjde," odmítal Shintaro okamžitě.
"Jsi zraněný."
"I kdybych byl polomrtvej, tak ji nenechám samotnou. Teď fakt ne."
Víčka se mi třásla, když jsem se snažila nechat oči otevřené. Natáhla jsem k nim ruku. Cítila jsem, jak mne silné paže odtahují pryč. Byla jsem slabá. Chlad se mi vkrádal až do kostí. Neznámý, neústupný chlad. Věděla jsem, že není tepla, které by jej zahnalo.
Všechno se zmenšovalo. Jako když se zatahuje opona.
Silné paže mne stále lákavěji vybízely k tomu, abych se jim poddala. Slibovaly. Ten klid, nikdy nekončící ticho. Vše mi najednou přišlo tak blízké a vzdálené zároveň...
Všichni lidé byli cizí a já znala jen ty paže, co mne táhly s sebou.
Shintarův hlas bylo to poslední, co jsem toho večera slyšela. "Přežije to?"