"C-co...Co to děláš?" řekl vyděšeně. Jeho kůže byla jako samet. Snad nic jemnějšího ani neexistuje. Místo toho abych přestal, jsem se přitiskl k jeho tělu ještě blíž. Rukama jsem mu brázdil po nahé hrudi, líbal jsem ho ve vlasech a šeptal jsem mu do ucha. Nevnímal jsem nic kromě jeho těla. Láska mi úplně zaplnila hlavu i samotný rozum ustoupil. Stal jsem se otrokem tohoto mocného citu.
I když se to z počátku Leovi nelíbilo, už dávno také citům podlehl. Uvolnil se tak, že připomínal hadrovou panenku a svalil se mi do náruče. Po celou dobu mi sahal dlouhými studenými prsty na ruce. Rukama jsme se proplétali jako větve stromů a nikdo nás nemohl rozdělit.
Čas ubíhal pomaleji, snad se i vlekl jako líný vodní proud. Celou dobu jsme se jen líbali. Ustrašený králík radši uskočil stranou a radši věnoval pozornost spadlé knize než nám.
Lehl jsem si na Čumáčkovo místo na matraci a nechal jsem Lea aby mi jen tak ležel na hrudi.
"Nevíš co se s námi děje?" zeptal se a položil své ruce na mé. Ty zatím prohledávaly celou jeho hruď. Chtěly se ho totiž pořád dotýkat. "Taky netuším," odpověděl jsem a vzápětí dodal," není to vlastně jedno?" Neslyšně se zasmál. Poznal jsem to jen díky tomu, že se jeho hruď nachvíli vychýlila z obvyklého pomalého rytmu.
Po zbytek času jsme se jen mlčky dívali do stropu. Ale nestěžoval jsem si a Leovi to také nejspíš nevadilo. Byli jsme rádi, že můžeme být spolu a alespoň nachvíli udržovat tělesný kontakt.
"Leo?" zašeptal jsem mu do ucha abych zjistil, jestli je ještě vzhůru. "Leo?"zopakoval ještě hlasitěji a zatřásl jsem mu jeho levou rukou. Ani to nepomohlo. Spal jako šípková Růženka. Rozhodl jsem se udělat to samé. Zabořil jsem hlavu hlouběji do postele a zavřel víčka. Spánek se dostavil skoro okamžitě.
Nevěděl jsem, že se mu bude zdát další zvláštní a příliš živý sen.
Na začátku jsem ani nevěděl, kde jsem. Rozhlédl jsem se kolem. Vznášel jsem se uprostřed modré nicoty. Snažil jsem se nějak pohybovat ale nešlo to. Byl jsem zmatený. Snažil jsem se něco dělat ale místo nějakého pokroku mi jen rychleji docházel dech. Došlo mi, že se topím.
Už jsem ztrácel naděje, když v tom mě někdo popadl za ramena. Stoupal jsem na hladinu. Nakonec mě ten neznámý vytáhl na vzduch. Na zádech jsem cítil jen mrazivé bodání pevné země a jediné co jsem viděl byla šedavá obloha bez mraků.
"Žiješ?" zaslechl jsem tajemný však známý hlas. Chtěl jsem se na svého zachránce podívat ale vždyť jsem se nemohl hýbat. Po chvíli jsem ucítil zachráncovu ruku na své hrudi. Do těla se mi navalila vlna tepla, která uvolnila mé ztuhlé tělo. Mohl jsem se konečně hýbat.
Rukama jsem se zapřel o ledovou zem a posadil jsem se. Z čisté zvědavosti jsem se podíval svému zachránci do tváře. Z jeho vzhledu se mi sevřelo hrdlo. Pociťoval jsem strach, vztek i úlevu. To všechno naráz.
"P-proč jsi měl zachránil?" v půli věty se mi zlomil hlas. Oči se mu podivně leskly. Pochopil jsem, že pláče. Po pravé tváři mu tekly obyčejné horké slzy, druhé oko se mu kalilo rudou krví.
"Nemohl jsem tě takhle nechat", přiznal a utřel si slzy do dlouhého tmavého pláště. Hleděl jsem na něj z údivem. Netušil jsem, že kromě nenávisti cítí ke mně i něco víc.
Podal mi ruku abych se postavil. Byl jsem bosý. Zjistil jsem to, protože do noh mě začal mráz nemilosrdně řezat ale udržel jsem se na nohou.
Mohl jsem se konečně na vše podívat zvrchu. Stáli jsme uprostřed zmrzlého jezera, které snad nemělo ani konec. Led fungoval jako vyleštěné zrcadlo a tak měl stejně našedlou barvu. Vylovil mě z díry, kterou nejspíš vysekal v ledě. Odvodil jsem to že sekery, která ležela hned vedle.
"D-děkuji", zuby mi drkotaly zimou. Ani se neusmál, namísto toho chladně řekl: "Vypadni."
"Proč?"
"Vypadni, než si to rozmyslím."