Sunflowers (Bunny SP)✔️

XXIX

"Odkud ho znáš?" zeptala se zvědavá Karen, když jsme míjeli několik barevných domků v řadě. Utáhl jsem si kapuci aby mi nebyla zima. "Byl to můj bývalý spolužák ze základky," odpověděl jsem ale nešlo to moc slyšet. Naštěstí už v dobách, kdy mi z kapuce vykukovaly jen oči, dokonale rozuměla každému mému slovu. "Ahá," pronesla překvapeně," byli jste asi ve škole dost dobří kamarádi, že? "
Měl bych si na ni dávat pozor. Možná vše zjistí dříve, než budu odvahu jí něco říct. Snažil jsem se odpovědět beze známky sentimentality nebo zamilovanosti. Monotónně jsem řekl: "Jo."
Už jsme se ocitli na okraji města, kde řady barevných domků končily a začínal les. Někde na hranici přírody a civilizace ležela želenice.
Za kolejemi se rozkládalo naše "honosné" sídlo. Střecha byla někde děravá a propadala se. Dům už dávno neměl původní barvu a místy se drolil. Ke dveřím vysazených z pantů vedl popraskaný chodníček zarostlý plevelem. Všude se válely rozbité láhve a kartonové krabice. Poslední známka přepychu se nacházela na dvoře, kde ležely trosky slavné Sodosopy.
Doma nebyla ani máma. V obývacím pokoji jsem si rozepnul bundu, protože tam byl jediný radiátor a ten vřel celý rok. Nikdo ho nedokázal zastavit a kdyby se ho někdo pokusil rozbít, nedopadlo by to dobře. Karen se obrátila směrem ke mě. Podívala se mi na rány nabyté po boji s divokým tvorem a nevypadala dost nadšeně. "Co se ti proboha stalo?!" řekla Karen dostatečně nahlas abych sebou polekaně cukl. "To mi udělal ten králík," odpověděl jsem," asi mě nemá moc v lásce. "Taky se mi zdá dost neposedný," dodala a sundala si bundu, takže na ní zůstalo jen modré My Little Pony tričko.
Poté odešla do kuchyně a začala něco hledat v lednici. Za chvíli vítězně vytáhla ven krabici pomerančového džusu. Vrátila se zpátky dokonce s dvěma hrníčky. Jeden z nich měl uštíplý okraj, druhý uražené ucho. "Nedáš si?" zeptala se mě a nabídla mi hrnek bez ucha. Vzal jsem si ho do levé ruky a pravou jsem si nalil džus.
Náš džusový dýchánek probíhal ze začátku v absolutním tichu na gauči. Poté se Karen zeptala: "Můžu se na něco zeptat?" Položil jsem hrnek na zem a odpověděl: "Co tě zajímá?" Hrnek křečovitě držela v rukou a dívala se na své rozvázané tkaničky. "Jeden z mých spolužáků mě má rád", začala, " ale já ho nemiluju. Co mám dělat? Nechci ho totiž urazit."
Podíval jsem se jí do tváře. Byla vyditelně v rozpacích. Dostala se na tenký led. Ani já nevím co s tím. Stačí jeden jediný špatný pohyb, led pod ní praskne a ona se propadne do hluboké propasti plné slz spolužáka se zlomeným srdcem.
Připomněla mi Wendy. Jaká ironie, že teď Stana tolik miluje. Jednou ho odmítla, on to neunesl. Celé dny probrečel ve své posteli ale nakonec se s tím srovnal.
"Hlavně na něj musíš opatrně a pomalu. Jinak by to nedopadlo dobře," odpověděl jsem na konec. "A co dál?" zeptala se. "Dále se s ním normálně bav", radil jsem i když nejsem na to zrovna ideální, nemá smysl něco měnit." Na její tváři se objevil úsměv a objala mě. "Díky za radu," řekla," nevím, co bych bez tvé rady dělala.
Začal jsem si uvědomovat jak moc jsem se změnil. Asi by mě malý Kenny ani nepoznával. Byl jsem vždy perverzní a nedalo se se mnou ani bavit o vztazích. Teď tu sedím na gauči a dávám rady, jak někomu pěkně říct ne. Možná za to může změna kamarádů nebo já sám ale v podstatě si pořád myslím, že jsem nikdy předtím nebyl lepším člověkem.