Mayu:
To, co jsem slyšela ze Shintarova telefonu, mě bude strašit ještě hodně dlouho.
S bratrem jsme nikdy neměli zrovna vřelé vztahy. On byl starší a kluk, kdežto já podle něj byla "jen malá hloupá holka, co furt překáží". Ale byly i momenty, kdy jsem byla ráda; dokonce jsem byla i hrdá, že je zrovna on můj starší bráška. Dovedl být hodný a mockrát se mě zastával, ať už se jednalo o nevhodné nápadníky či dotěrné posměváčky...kdysi mě před tím vším ochraňoval.
Kdysi...
Ale teď...toho člověka nepoznávám. Změnil se mi před očima v něco tak hrozného, co mám strach vůbec nazvat rodinou. Shintaro měl asi pravdu; ten kluk se zbláznil. Byl tak posedlý tím, že jednoho dne bude vůdcem, až se z něj stalo právě to, co pravý vůdce být doslova nesmí.
Jako dítě byl opravdový hrdina. Byl odvážný, spolehlivý, zodpovědný a dalo se v něj věřit. Býval takový ten malý bláznivý skrček, co by se popral s člověkem dvakrát větším, než je on sám, kdyby mohl. Byl férové a správné dítě.
Tyhle jeho přednosti byly poněkud překrouceny. Jeho odvaha se změnila v bláhovost, ze spolehlivosti zbyly jen střepy a o jeho zodpovědnosti už se dá jen snít.
Seděla jsem v tátovu koženém křesílku, které většinou vítalo zadnice našich hostů v jeho kanceláři. Jenže naši současní hosti očividně nebyli schopni sedět ani půl minuty bez toho, aniž by se rozhořčeně vyšvihli na nohy a pohazovali rukama.
Vedle mě si - samozřejmě až po tom, co jsem jí to skoro přikázala - sedla Jia. Vypadala jako socha, když nehybně pozorovala dění v místnosti. Ruce měla založené na hrudi a s kamenným výrazem koukala na ty mladistvé, jak se hádali s mým tátou.
Opřela jsem se lokty o kolena, protože se mi záda začala lepit ke kůži, jak jsem se potila. Ledový pot mi stékal po šíji, zádech a hrudníku skoro v čurkách, jak jsem byla ve stresu.
To, co Yuuto udělal, je průser monstrózních rozměrů.
"Je to VÁŠ SYN a vy nemáte tušení, co dělá?!" hulákal Shintaro, až mu na krku naběhly tučné žíly a kůže na obličeji zrudla. "To vám jako uniklo, že někoho jen tak z prdele unesl?!?!"
"Nemůžu mu přece pořád stát za zadkem a hlídat ho jak dítě!" opáčil náš Rudý Drak podstatně hrubším hlasem.
Shintaro se ještě víc rozkřičel. "No, očividně ale jo, když běhá po městě a přepadá náhodný lidi!!!"
Tímto stylem se hádali už dobrých deset minut a vůbec jim nedocházelo, že čas běží.
"Tím, že po sobě budete takhle řvát, SE MŮJ TÁTA NIKDY NENAJDE!" zaječela najednou Shizuka tak nahlas, až jsme všichni poskočili. Tedy...všichni až na Jiu. Ta se jen poněkud rychleji otočila.
Ti dva konečně sklapli. Teda...nesklapli, civěli na tu holku s otevřenými ústy, jako by jim doslova sebrala slova.
"Je mi celkem dobře u prdele, jak to hodláte vyřešit, ale něco udělejte! Můj táta s ničím z toho nemá absolutně nic společnýho. Váš narušenej syn je ale tak ubohý, že si naše spory musí řešit skrz moje blízké. Takže je celkem kurva jasný, že se o toho bastarda postaráte buď vy, nebo to udělám já. A to by už nebylo pěkný, to mi věřte," říkala Shizuka třesoucím se hlasem a očima poskakovala z mého otce přes Jiu až na mě.
Rudý Drak si založil ruce na hrudi. "Utiš se, děvče," osočil rozzuřenou Shizuku ostře. "V téhle situaci není čas na takové hysterické záchvaty."
Shizuka sebou cukla v nevíře. "Tak to si asi děláš úplnou prdel, ne, ty dědku jeden senilní!!!" spustila na mého otce, který byl drobet otřesen jejími odvážnými slovy.
"Je to kurva můj táta!! Můj jedinej rodič a ty jako čekáš, že budu úplně v klidu, nebo co?! Tvůj zasranej kluk si prostě řekne, že si zpestří den jeho únosem, a ono to je vlastně úplně v cajku, že jo?! Jak by asi bylo tobě, kdyby se něco stalo tvojí dcerušce, huh?!" ječela a z očí se jí spustily dva silné potoky slz. "Jak by ti bylo, kdyby se nějakej zmrd snažil zničit tvou rodinu?!"
"Shizuko," řekl Shintaro konejšivým hlasem a přiložil jí ruku na rameno, aby ji uklidnil.
Ale dívka ho jen setřásla a rychle si otřela slzy z tváře. Nepomohlo to, poněvadž se tam okamžitě objevily nové.
Můj otec při zmínce mé osoby svraštil obočí a zamračil se. "Tvého tátu samozřejmě najdeme, hlupačko," řekl. "zachráníme ho; ale vy dva," podíval se na adolescenty, "nemáte ani nejmenší tušení, co to znamená pro naši organizaci."
"To teda kurva máme," zasmál se Shintaro. "Chorý vůdce nové generace unesl nevinnýho civilistu, protože proč ne. Je to jeho oblíbená volnočasová aktivita, jak se zdá," sykl. "Modlete se, aby ho někdo sejmul dřív, než umřete."
Můj táta se na něj podíval vražedným pohledem. Ale Shintaro ani necukl. Díval se na něj úplně stejně. Skákala mezi nimi elektřina, jak zuřili.
"Jaký tedy bude první tah, táto?" přerušila jsem jejich dohadování.
Za jiných okolností by mi vynadal, ale teď, když se jednalo o jádro organizace, to nechal tak. Šlo tady o jeho syna, takže bylo jasné, že i on ztrácí kontrolu. "Víme, kam by ho mohl vzít?" zeptal se klidným hlasem, který se v takových situacích naučil používat.
"Jo," řekl Shintaro. "Do starýho skladu kousek od přístavu," řekl pevně a podíval se mým směrem. "Vím, kde to je."
"Kolik má u sebe mužů?" pokračoval táta rozčileněji.
Pokrčila jsem rameny. "To nemůžeme vědět, ale asi celou svou zoo," vyprskla jsem přezdívku jeho oddílu.
Táta přikývl a na chvíli se odmlčel. "Mayu, zjistíš, kolik lidí u sebe má a jestli si vzali nějaké zbraně. Pokud nesou ozbrojeni, bude to snadné, ale pokud ano, tak-"
"Tak to bude mayhem," dokončil Shintaro a ušklíbl se. "To zní zábavně."
Rudý Drak se na něj podíval jak na mentálně postiženého. "Vy dva zůstanete tady a počkáte, než se všechno vyřeší."
Shizuka už zase začala soptit. "Tak to teda ne. Já půjdu-"
"To nebyla nabídka, slečno," sykl táta. "Mayu, do hodiny čekám hlášení."
Zvedla jsem se na nohy. "Rozkaz," řekla jsem a přikývla. Jia už také byla na nohou.
"A odveď tady ty dva. Nechci je mít na očích," dodal ještě táta nevrle.
"A jo," začal Shintaro tím svým urýpaným hlasem. "Sejde z očí, sejde z mysli," pokrčil rameny.
"Jděte," vyhodil nás táta všechny.
Spakovali jsme se a já naše hosty vystrkala ven. "Musíte počkat v obýváku, pokud nechcete být umístěni do pokoje pro hosty. Jia se o vás postará. Pokud budete chtít něco k pití, řekněte si některé ze služebných. Já musím jít."
Nedala jsem jim ani prostor diskutovat. Nechtěla jsem se s nimi bavit.
Jiu jsem nechala napospas, takže se bude muset o ty děti postarat sama. Já mám jiné starosti.
Šla jsem za tátovou pravou rukou, mužem, kterému jsem odnepaměti říkala Strejdo. Nebyl to můj strýc, ale já jsem ho tak odmalička oslovovala. Měl na starost sestavování týmů na různé podniky, které můj otec pořádal. A měl mimo jiné za úkol hlídat pohyby zbraní a minuce ve skladech. A taky mě v podstatě vychoval, jen tak pro zajímavost.
"Strejdo!" oslovila jsem holohlavého muže, který mi věnoval milý úsměv. Byl to už postarší pán, ale pořád měl mohutná ramena a ruku tak velkou, jak já nohu.
"Copak se děje, mladá dámo?" ptal se.
"Průser. Megaprůser. Potřebuju vědět, kolik můžu je přítomných, kdo je na obchůzkách a kdo odešel s Yuutem. A taky mi musíš říct, jestli si můj bratr vyžádal nějaké zbraně, případně co a kolik."
Strejda se zamračil. "Ajéje, páneček si vyhodil z kopejtka, co?" zavrtěl hlavou. Neměl rád, když mu Yuuto dělal bordel v záznamech. A že to dělal často. "Neboj, Mayu, všechno ti zjistím. Dej mi tak dvacet minut a všechno budeš mít na stole, ok?" koukl na mě.
"Dík moc," pleskla jsem ho po zádech a pak se rozutíkala dál. Je toho hodně, co Yuuto posral, a já po něm musím uklízet. Tak jdeme na to.
. . .
Obešla jsem všecky naše garáže, abych zjistila, kolik zmizelo vozidel. Čtyři auta byla v terénu, jedno nebylo pojízdné a o třech vozech, z nichž jeden byla černá dodávka, nikdo nic netušil. Nevyžaduje to mozek génia, aby vám došlo, že je na takovou akci nejvhodnější právě toto.
Stála jsem u sebe v pokoji a četla si složku z dnešního rána, kterou mi Strejda dal na stůl. Ráno byly přítomny všechny zbraně a muži, ale při odpoledním záznamu se vyskytly nevysvětlené mezery. Další "ding ding" mi cinkalo v hlavě.
Znepokojivý však byl počet, kolik jich s sebou měl.
Kousla jsem se do rtu a složku mrštila na stůl.
Můžu jen doufat, že jsou někteří z těch mužů jen neomluveni za svou nepřítomnost. Nemůže s sebou přece mít patnáct lidí. Ani na oficiální akce nebereme tolik lidí.
Yuuto tohle chce vzít o krok dál, tohle není jen nějaký únos.
On ví, že si pro něj přijdeme.
"Do hajzlu!" praštila jsem pěstí do desky stolu, až všechno na ní poskočilo. "Do hajzlu, bratře," opřela jsem se o stůl a hlavu svěsila mezi ramena.
"Jste v pořádku, slečno?" ozval se ženský hlas po mé pravici.
Jia stála těsně za mnou. Ani jsem ji neslyšela přijít.
Narovnala jsem se a otočila směrem k ní. S hlavou sklopenou jsem pokrčila rameny. "Kde jsou ti dva?" zeptala jsem se, hlas mi v půli věty přeskočil o oktávu.
"Chtěli být venku, slečno. Sedí na terase."
"Dobře," přikývla jsem. "To je dobře."
Jia mlčela, ale něco mi říkalo, že chce promluvit. Cítila jsem její potřebu mluvit.
"Co potřebuješ?" zvedla jsem k ní hlavu a zahleděla se na ni.
K mému překvapení byl její kamenný obličej stažený obavami.
"Nemusíte mít strach," začala. "Pokud s námi ti dva nepůjdou, je v bezpečí. A vy taky musíte zůstat zde."
Suše jsem polkla a na tvářích jsem ucítila vlhko. "Oni mu ublíží. Tak, jak on ublížil jim, oni ublíží jemu. Můj táta mu nedovolí se sem vrátit," řekla jsem polohlasem.
Jia přikývla. "Ano, slečno."
"Zaslouží si to," řekla jsem. "Může si za to sám."
"Ale i tak nechcete, aby se mu něco stalo."
Kousla jsem se do rtu a zavrtěla hlavou. "Je to můj bratr. I když udělal spousty hovadin, je to můj bratr," přiložila jsem si dlaně k očím, aby neviděla, jak pláču.
Zatímco jsem nekontrolovatelně vzlykala, Jia kolem mě omotala své paže v medvědím objetí. Pevně mě sevřela a namáčkla na sebe, až mě to vytáhlo na špičky.
Teplo jejího těla jsem na sobě cítila i přes své oblečení.
Objala jsem ji kolem krku a stáhla dolů, abych nemusela balancovat. Hlavu jsem jí položila na rameno a plakala, dokud jí mé slzy nepromáčely tričko. Cítila jsem z ní broskve.
"Dostanete ho zpět, slečno," ujišťovala mě. Cítila jsem její dlaň, jak mě jemně hladí po týlu a šíji. Jak její kůže na prstech klouže po mých vlasech. Jak se její hrudník pravidelně zvedá a klesá oproti tomu mému.
"Bude to v pořádku," konejšila mě. "Všechno bude v pořádku.
Zvedla jsem hlavu a kousínek se odtáhla, abych viděla na její obličej. Na její kůži, co připomínala porcelán, její růžové rty, její svraštěné obočí a na její oči.
Ty oči, které na mě teď shlížely s takovou starostí a něhou, až se mi chtělo plakat ještě víc. Ty zlatavé oči, co se teď leskly jak nablýskaný kov. Ty kdysi chladné oči, z nichž právě vymizela všecka prázdnota a nahradil ji plamen.
Chytila jsem její obličej do rukou a natáhla se k ní blíž. Pohledem jsem jí poskakovala z očí do očí. A ona neprotestovala. Tohle bylo jiné, než ten žertovný polibek. Tohle bylo úplně jiné.
Zavřela jsem oči a pomalu přitiskla své rty na ty její.
Jia ztuhla, ale netrvalo dlouho a ona si mě rukama přitáhla ještě blíž k sobě, až jsem na ni byla nalepená snad každičkým kouskem těla. Její ruce mě hladily po zádech a táhly blíž, jako by mě chtěla vmáčknout do sebe.
Pusa se postupně změnila v polibek. Naše rty se objímaly, jak se toužily navzájem poznat. Ty její byly horké a sladké. A ještě jemnější, než se mohlo na první pohled zdát.