Pohled Warua
Nehorázně to bolelo. Tetování mezi lopatkami pálelo a každým pohybem na mě ostrá bolest přivolávala mdloby. Jakoby se mi do zad zatínaly jedovaté tesáky hada.
Bylo to vážné zranění, které potřebovalo co nejrychleji uzdravit. Nemohl jsem kvůli tomu přivolat své křídla, tudíž jsem nemohl létat, a to byl problém. Obrovský problém.
Držel jsem Victorii v náručí a odhrnoval ze země kosti, abych nezakopl.
„Sss- Někdy odpovědi na otázky bývají blíže, než si myslíš, Waru, démone smrti a podsvětí." zasyčel had a můj i jeho zrak spočinul na odkryté stěně, kterou ještě před chvílí obklopovalo jeho obrovské šupinaté tělo.
Zeď byla celá zlatá. Třpytila se na mlhotavém světle jako krev Armarose na zemi. Ochráním ji za každou cenu...
Had znovu zasyčel a ocasem, který byl doteď součástí hadova klubka, pohladil zeď, jako starou knihu, jejíž obal potřeboval zbavit prachu.
Na stěně z ryzího zlata se objevil rudý nápis, který za chvíli obklopil celou stěnu. Byl to démoní jazyk, který už se používal čím dal tím méně.
Já mu rozuměl.
Stálo tam: „Jen zachránce Eldolasu má právo vstoupit. Jen ten, jež dokáže kouzlo zlomit, a zvítězit bez zbytečných obětí. Ten, jež má rohy ďábelské a andělovo srdce, ten, jež sebou vede lidskou dívku, která z poloviny anděla v sobě nosí. Jen Ti mohou kletbu zlomit a naší zem od prokletých osvobodit. Vítej..."
Nadechl jsem se zatuhlého vzduchu a chtěl se obrátit na hada, ale ten se doslova vypařil. Zmizel, jakoby tu byl před dávnými časy a kosti jeho kořistí se stihly proměnit v prach. A opravdu, na zemi u mých nohou byl jen bílý prach podobný sněhu. Nevím, jestli mám být vůbec překvapený. Všechno tohle divadélko...
Podíval jsem se na Victorii, která byla ve velmi špatném stavu.
„Victorie..." zašeptal jsem a se zasyknutím jsem se rozešel ke zdi s démoním písmem.
Dotkl jsem se zlatého povrchu a vzal Victoriinu ruku, kterou jí taktéž položil na stěnu. Ozvalo se zapraskání a odspoda, z blílého prachu, který zavířil ve vzduchu se zvedl schůdek.
Chytil jsem Victorii pevněji a stoupl si na něj.
Od mých špinavých nohou se začala po schůdku táhnout zářivá stříbrná žíla a k ní se od mé druhé nohy přidala i druhá.
Victorie otevřela oči a bez jediného slova sledovala zeď, na které se začaly spojovat písmena, jež vytvořila obrovskou bránu ze zlata a stříbrorudých mříží.
„Pusť mě." rozkázala potichu Victorie a kolem krku se mi utáhl pomyslný obojek.
Uposlechl jsem a opatrně ji postavil před sebe. Neotočila se na mě, jen chytila kliku brány, která zazářila a pomalu se se zavrzáním otevřela.
Victorie klopýtla vpřed a já ji následoval.
Objevili jsme se v místnosti plné klenotů, které se na Zemi ani neobjevovaly. Tolik šperků, drahého oblečení, zlatých mečů a peněz, jež se hromadily v obrovských kupách u stěn. K čemu nám je bohatství... Zdi byly smaragdově zelené, stejně jako lustr uprostřed a pod ním...
Pod ním byl portál.
Div mi netekly slzy úlevou.
Spěšně jsem se podíval na mé černé ruce, na kterých zasychala tmavá krev. Drápy jsem měl jako nějaké zvíře... Jako podoba, v kterou jsem se dokázal přeměnit. Zřejmě bych se s nimi dokázal stejně dobře ohánět jako s dýkou. Jenže já jich teď měl deset. Bylo to děsivé.
Victorie se duchem nepřítomna rozešla k portálu, který kolem sebe vířil černou karmu a magii. Byl prastarý, to byla věc, kterou mi našeptával po příchodu. Neměl jsem z něj dobrý pocit.
'To proto, že ses z tohoto portálu nezrodil.' odpověděl hlásek v mé hlavě, v které jsem měl snad všechny střepy z lustru, který se roztříštil, když jsem se přestal ovládat. Potřebuji odpočinek. Potřebuji si všechno srovnat...
Vykuleně jsem pohlédl na průhlednou podobiznu ženy, za kterou Victorie tak spěšně šla. Její modré oči byly plné radosti a něhy, ale zbytek tváře byl zcela nehybný. Rozběhl jsem se k Victorii a chtěl ji chytil za ruku, ochránit ji od neznámého přeludu, ale něco mnou prudce trhlo a posadilo na zem, až mi v zádech bolestivě škublo. Došlo mi, že tato síla patřila našemu poutu. Victorie, co to děláš.
Zamračil jsem se a sledoval, co se bude dít. Nemohl jsem se pohnout, dokonce ani mluvit. Victorie. Já nejsem pes. V duchu jsem zuřil.
„Stojíš před poslední zkouškou mé dítě." řekl duch hlasem, jež nebyl ani mladý, ani starý. Nebyl dokonce ženský ani mužský. Byl straší než portál a samotný Eldolas. Ve vzduchu jsem ucítil příval magie.
„Pověz mi, co mám dělat." zašeptala Victorie klidným unaveným hlasem.
„Zastav to." rozkázal pradávný hlas a osoba, která se vznášela nad zemí.
Victorie jednou kývla a znaveně se postavila před portál. Byla tak vyčerpaná...
Najednou se mé ruce pohnuly a neviditelné řetězy, které mě svazovaly, zmizely.
„Victorie, musíš si odpočinout, nemáš na to sílu." řekl jsem a postavil se, nevšímající si přízraku ženy.
Victorie se na mě otočila. Vlasy se jí odhrnuly z tváře a mnou v tu chvíli, kdy jsem se jí zadíval do očí, projela vlna šoku, která mi zježila i vlasy na hlavě. Měla modré oči, stejně pronikavé, jako duch ženy. Co to má znamenat?
„Co- se ti stalo?" zajíkl jsem se a spadl na zadek právě ve chvíli, kdy se jí za zády rozevřela bílá překrásná, andělská křídla.
⬆⬆ Nahoře písmenka (znaky/symboly) démonské abecedy!